15. - 24. 9. 2017

Elisaveta Gershkovich, Valentýna Janů, Šimon Levitner, Johana Novotná, Petr Pustina, Karol Sekta, Elena Semerikova, Jonáš Verešpej

kurátoři: Štěpánka Šimlová a Jiří Thýn

Výstava závěrečných prací studentů bakalářského a magisterského studia na Katedře fotografie FAMU.

19. 7. – 3. 9. 2017 (vernisáž 18. 7. 2017 v 18 h)

kurátoři: Tea Záchová

Autorka přetváří galerijní prostor v arénu, kde lze objevit život, ale také smrt. Výstavní projekt je inspirován minojskou ceremonií taurokathapsia, smrtícím tancem s býkem. Kdo je akrobatem – umělec nebo divák? Kdy vstupují do mystické hry? Je to právě teď anebo každým okamžikem. Rituální opakování hry, která možná nemá konce, udává vymezení abstraktnímu času, jejž autorka ve svých uměleckých projektech často využívá.

Doprovodný program

24. – 30. 7. 2017 Intervence Ondreje Zajace, secret gig (http://ondrejzajac.com/)

4. 8. 2017, 18 h Intervence španělské umělkyně Maríi Prady, veřejná prezentace (http://mariaprada.es/)

17. 8. 2017, 17 h Komentovaná prohlídka s Leou Petříkovou a Teou Záchovou

22. 6. – 9. 7. 2017 (vernisáž: 21. 6. od 18 h)

kurátoři: Eric Rosenzveig a studenti CAS FAMU

Výstava semestrálních, ročníkových a závěrečných studentských prací z Centra audiovizuálních studií FAMU:

Daniel Burda, Alexandra Cihanská Machová, Veronika Dostálová, František Fekete, Nina Grúňová, Vendula Guhová, Anežka Horová, Jakub Jirka, Jakub Krejčí, Adéla Kudlová, Veronika Přistoupilová, Anna Radeva, Luboš Rezler, Tomáš Roček, Andrej Sýkora, Klára Trsková

Doprovodný program: projekční situace „Ochočárna“ s Vendulou Guhovou – 27. 6. a 3. 7. v 17:30 h v GAMU

"]

10. – 17. 6. 2017 (vernisáž: 9. 6. od 18 h)

Veronika Durbáková, Oskar Helcel, Inka Karčáková, Alexandra Mertová, Zheng Minghui, Martin Netočný

autoři ferotypií: Camille Bonneau, Rony Eranezhath, Hanlu Gong, Anna Jarosz a Elena Semeriková, Petronella Karlsson Aslund, Adam Mička, Eleonora Riabkov, Alexander Rossa, Marie Sieberová, Jakub Svoboda, Natálie Ševčíková, Erika Štěpánková, River Young

kurátoři: Václav Janoščík

Dívám se na fotografii. Možná je moje, ale stejně tak může být tvá. Držím ji v ruce, nebo jsem na ni narazil na internetu. Čím víc pozornosti a času jí věnuji, tím víc se mě zmocňuje, vepisuje se do mojí paměti. Pomalu se stává vším; jako bych mohl vystoupit ze sebe sama a dostat se do fotografie, setkat se s ní.

#elusive

Skutečnost není jen teď a tady, napíná se mezi minulostí a budoucností, mezi našimi perspektivami, které ji pronikají a mění. Abychom si tuto skutečnost uvědomili, abychom si ji vůbec dokázali představit, potřebujeme se přenést přes vlastní perspektivu, potřebujeme orientaci a širší pohled na svět kolem nás, v jistém smyslu tak potřebujeme fotografii.

#ontological

Setkání přitom není jen metaforou; nemusí probíhat mezi lidmi. Výstava začíná uměleckými projekty, které se pokouší o setkání s věcmi, obrazy, materiály, či vzpomínkami. Martin Netočný se zajímá právě o spojení antropomorfního a mimolidského, figurálního a přírodního. Fotografie se mu stává výzkumem, či testováním vizuálních a přírodních zkratek, klišé, spojů a setkání s významy, tvary, či přímo symboly.

#nonhuman

Moderním technologiím, nebo například sociálním sítím bývá často připisována schopnost zvýšit mobilitu a rozšířit horizont a dosah naší komunikace. Ale na druhé straně svou rychlostí, všudypřítomností a instantním obsahem často znemožňují vážnější přímý mezilidský kontakt. Oskar Helcel vytvořil funkční Faradayovu klec, zařízení, jehož účelem je odstínit svůj vnitřek od záření, či vlnění. Dílo dává na odiv povrch, aby uzavřelo prostor; soustředí se na povrch, aby skrylo obsah; převrací vnitřek a vnějšek, konektivitu a izolaci prostřednictvím technologie.

#all-too-human

Setkávání je podmíněno právě nejistotou, nebo přesněji napětím, mezi blízkým a neznámým. Setkávání vytváří určitou blízkost, ale je podmíněné i tím, že druhého ještě neznáme. Inka Karčáková pracuje s postavou, která představuje jejího příbuzného, ale zároveň je fiktivní; spojuje snímky z rodinného alba s astrofotografií. František Bernár, fiktivní kněz a náruživý fotograf je nám představen, ale zároveň nám uniká; můžeme se s ním setkat, a přeci neexistuje.

#fictious

Předpokládejme přesto, že setkání se odehrává mezi skutečnými lidmi. Mezi lidmi, kteří někde bydlí, mají určité zájmy, vlastnosti i touhy. Veronika Durbáková se ve svém dvoukanálovém videu snaží sledovat vztah dvou přátel. Nepostupuje ale dokumentárně; všímá si jejich masek a póz. Třeba právě cigareta, pop songy a všudypřítomná ironie prozrazují víc; oscilují na hraně mezi povrchním a opravdovým, mezi kýčovým a citlivým; zrychlují, zpomalují a vrší se až k neodvratnému, a zároveň ambivalentnímu konci. Setkání se pak neodehrává jen na obrazovce; odkrýváme nejenom propojení obou postav, ale také jejich vztah s autorkou videa a snad i s námi.

#real

Setkání je také nezbytně tělesnou zkušeností. Jsme ve vztahu k prostoru, k jiným tělům a tělesům; a například tanec můžeme chápat jako jistou – tělesnější a materiálnější – formu setkání. Alexandra Mertová prozkoumává právě možnosti pohybu, nebo doteku v mezilidském kontaktu. Její dvoukanálové video spojuje záznam z běžného kontaktu lidí na ulici s performancí tanečníků. Prsty, dotek, ale také pohled a míjení, intimní i všední situace, gesta a exprese formují hutný povrch, skrze který se setkáváme.

#expressive

Podobně jako bytí, pravdu, nebo lidskost také setkání obvykle spojujeme s hloubkou, s něčím co se odkrývá a prokazuje trvání, jistotu a vážnost. Ale co když je setkání dílem právě povrchu, okamžiku a záblesku? Co když v našem životě k setkání nedochází? Lze ho nahradit službou? Lze se setkávat v nákupních centrech? Všechny tyto otázky, v dnešní éře hyperzaměstnanosti a reklamy čím dál aktuálnější, vyvolává instalace Zheng Minghui. Šeptající hlas nás provádí pocity a příběhem postavy využívající placeného partnera, zatímco obraz sleduje prostředí nákupních center v Hongkongu, ve kterých se podobné schůzky odehrávají.

#intimate

Po první místnosti a třech instalacích věnovaných střetávání ve zcela závažném, ontologickém smyslu, a po dalších třech dílech v prostředním traktu galerie, které se věnují problému setkávání, tak jak mu obvykle rozumíme, se konečně dostáváme ke spojení obou perspektiv. V poslední, zadní místnosti můžeme sledovat ferotypie studentů prvního ročníku. Velmi různorodým způsobem a obvykle s nadsázkou komponují setkání ideálních rodičů. Vnáší napětí i ironii do reprodukce rodiny a celé společnosti za použití jedné z klasických technologií reprodukce obrazu, populárních v 19. století. Odlehčený obsah a naopak velmi robustní materiál symbolizují fiktivní i reálnou přítomnost fotografie, její možnosti a její omezení, její manipulativní i ontologickou povahu.

#robust

Fotografie zde na sebe bere podobu různých setkání, střetnutí s lidmi, ale i s věcmi. Podobně jako zkratky, symboly, nebo hashtagy vytváří rytmus, zhušťujě významy, vtahuje nás a nutí k setkání. Osciluje mezi fiktivním a reálným, expresivním či intimním. Hlubokým a povrchním, vážným i prchavým.

#elusive

Václav Janoščík

"]

13. 5. – 31. 5. 2017 (vernisáž: pátek 12. 5. 2017 v 18 h)

kurátoři: Sara Pinheiro

grafika: Jan Slabihoudek

„Non-Functioning Functionality“ [Ne–funkční funkčnost] je prezentací nejnovějších prací nizozemské umělkyně Marloes van Son, která se věnuje konstruování zvukových nástrojů a elektromechanických instalací. Její tvorba zkoumá přírodní jevy a běžná zařízení tak, že je využívá k novým, nezvyklým účelům. V prostoru mezi funkčností předmětu a emoční odezvou na jeho chování mohou diváci objevit kryptický, nicméně stále univerzálně přístupný režim zkušenosti.

Výstava „Non-Functioning Functionality“ představí mimo jiné instalaci „FILTER“ [FILTR] a projekt „Devices“ [Přístroje].

„FILTER“ navádí publikum, aby se při zkoumání systému za instalací zaměřilo také na její  „pružné“ bariéry. Zvýšený pohyb návštěvníků v prostoru však instalaci zároveň ohrožuje: voda zurčí v sebeobraně zuřivěji a světlo svítí jasněji. „FILTER“ ovládá vodu, písek a vzduch tak, aby střídavě utvářely momenty světla a tmy, zurčení a ticha.

Projekt „Devices“ kombinuje nepředvídané a neznámé prvky s rozpoznatelným každodenním vizuálním rozhraním. Láká publikum k bližšímu zkoumání těchto experimentálních zvukových nástrojů a nepřímo jej tak seznamuje se základními principy elektřiny.

Program výstavy zahrnuje také workshop, při kterém se umělkyně podělí o své zkušenosti, umělecké strategie a o svou fascinaci elektronikou.

Marloes van Son v současnosti žije a pracuje v Helsinkách. Nedávno měla samostatnou výstavu v Tekniikan Museo (Helsinki, Finsko) a absolvovala rezidenční pobyt v galerii Titanik (Turku, Finsko). Připravila performance pro Third Space (Helsinki, Finsko) a zúčastnila se Supermarket Art Fair 2017 (Stockholm, Švédsko). Její práce byly mimo jiné k vidění na festivalech DASH (Finsko), ITGWO (Nizozemsko) a Shiny Toys (Německo).

5. 4. – 7. 5. 2017 (vernisáž v úterý 4. 4. 2017 v 18 h)

kurátoři: Baruch Gottlieb a Pavel Vančát

výstavní koncepce: Baruch Gottlieb, Peter Weibel, Siegfried Zielinski

architektonické řešení: Oldřich Morys

grafika: Jan Slabihoudek

Výstava „Bezedno: Vilém Flusser a umění“ představuje život a myšlení jednoho z nejvýznamnějších pražských rodáků a intelektuálů 20. století. Kombinací vzácných archivních dokumentů a uměleckých projektů, na kterých se Flusser částečně sám podílel, se snaží propojit jeho soukromý i profesionální život, poznamenaný několika emigracemi, s jeho myšlenkami, texty, rozhovory a uměleckými spolupracemi. Po předchozích zastávkách v AdK Berlin, ZKM Karlsruhe a West Den Haag je tato ojedinělá výstava prezentována ve Flusserově rodném městě, upravená a obohacená o místní kořeny a vazby.

Louis Bec, Epistémologie/ Ethologie Zooflusserienne, 1993, reprodukováno s laskavým svolením umělce

Louis Bec, Epistémologie/ Ethologie Zooflusserienne, 1993, reprodukováno s laskavým svolením umělce

Vilém Flusser se narodil v Praze – Bubenči v roce 1920 a byl vychován v intelektuálním ovzduší středostavovské židovské rodiny. V roce 1939 byl s nástupem nacismu donucen emigrovat. Se svojí budoucí ženou Edith odjeli nejprve do Londýna, odkud později přesídlili do brazilského Sao Paula, kde žili následující tři dekády. Flusserovo vzdělání vychází z klasické, osvícenecké a humanistické filosofie, kterou byl nucen adaptovat na nové, utopické podmínky radikálně cizí modernity, do níž byl vržen. V reakci na beznaděj, kterou přineslo vyhlazení jeho vlastní rodiny a hrůzy holokaustu obecně, přináší Flusser jiskrně originální a nekompromisní filosofické úvahy o světě vědeckého pokroku, automatizace a migrace. Po svém návratu do Evropy se během 80. let postupně stal jedním z filosofických proroků nastupující elektronické éry. Přestože zemřel na samém počátku internetové doby (v důsledku autonehody na cestě ze své první veřejné přednášky v Praze v roce 1991), jeho chápání sítí a komunikace je stejně pronikavě přiléhavé i pro naši současnou situaci. Během svého života se Vilém Flusser pokoušel o novou, utopickou formu myšlení, vycházející ze zdrcujících zklamání modernity. Sám ji označoval za „syntetické myšlení“, založené na „technických obrazech“.

Pražská výstava v GAMU obsahuje kromě biografických trajektorií, předmětů a rukopisů z jeho archivu také díla umělců, kteří jej znali a uctívali (a někteří z nich s ním i aktivně spolupracovali při zhmotnění utopických módů „syntetického myšlení“), i těch, kteří se jeho teoriemi volně inspirovali. Výběr umělců inspirovaných i ovlivněných Flusserem zahrnuje mnoho mezinárodně uznávaných osobností (Louis Bec, Michael Bielicky, Harun Farocki, Joan Fontcuberta, Fred Forest, Dieter Jung, Andreas Müller-Pohle, Lisa Schmitz a další) i jejich české protipóly (Jiří Hanke, Jiří Skála a Martin Kohout). Představuje tak bohatou a komplexní sondu do života a myšlení českého průkopníka filosofie médií, inspirativní i pro naši post-elektronickou současnost.

Jiří Hanke, Kladno, Gottwaldovo náměstí, 1989, reprodukováno s laskavým svolením umělce

Jiří Hanke, Kladno, Gottwaldovo náměstí, 1989, reprodukováno s laskavým svolením umělce

V rámci výstavy proběhne také mezinárodní sympozium s názvem „Hra proti aparátu. Filosofie médií a kultury Viléma Flussera”, 7. – 8. 4. 2017. Zaměří se na otázku kritické reflexe kultury, kterou určují nové (počítačové) technologie, ale také staré kulturní techniky písma, zobrazování či počítání formující vědění a vnímání. Kdy následuje reflexe kulturních podmínek jen technická, ekonomická či politická pravidla hry a kdy umožňuje svobodu v zacházení s aparáty? Výstava se koná ve spolupráci s Archivem Viléma Flussera pod Univerzitou umění v Berlíně.