17. - 26. 1. 2020 (vernisáž: čtvrtek 16. ledna 2020 v 18h)

Ezra Šimek, Veronika Čechmánková, Alžběta Čermáková, Karin Petrič, Polina Davydenko, Světlana Malinová

kurátoři: Inka Karčáková, Richard Janeček

grafika: Jan Slabihoudek

Galerie AMU představuje výběr nejzajímavějších klauzurních prací studentů Katedry fotografie FAMU. Kompilace studentských projektů je průsečíkem několika témat, které daleko víc hledají otázky než odpovědi na konkrétní problémy. V instalaci se nejčastěji skloňují aktuální společenská témata jako práce, peníze, technologie, individualita nebo emoce.

29. 11. - 20. 12. 2019/ výstava prodloužena do 5. 1. 2020 (vernisáž: čtvrtek 28. listopadu 2019 v 18h, komentovaná prohlídka: středa 18. prosince 2019 v 18h)

Marie Lukáčová, Matěj Pavlík, Lucie Rosenfeldová

architektonické řešení: Kateřina Kulanová

grafika: Jan Slabihoudek

Kompozitní portrét odporujících obrazů

V následujícím se pokusím zodpovědět otázku, jak uvidět výstavu, nebo jinak, jak si představit celek, který napříč několika místnostmi sestává z odlišných děl různých autorek a autora, a vzpírá se tak sjednocujícímu uchopení. Možné vodítko nabízí odkaz v jedné z vystavených prací, a sice metoda kompozitního portrétování. Vytvořil ji průkopník eugeniky Francis Galton, když vrstvil tváře focené z jistého úhlu a za shodných podmínek tak, aby vyvstala podoba sdílená všemi tvářemi zahrnutými ve skupině. Tímto způsobem se v „obrazové statistice“ zviditelnily typické rysy, zatímco z „jednotlivých zvláštností“ zůstávaly jen, jak říkal Galton, „přízraky stop“. Na fotografickou technologii spoléhal jako na materializaci empirismu a naturalismu, tedy jako na něco, co díky průhlednosti reprezentace zajišťuje objektivní poznání. Biometrická fotografie mu posloužila jako nástroj matematizace biologie, sociologie a antropologie, tedy disciplín, jež se v jeho náhledu protnuly v eugenice, která pak nejen podala teoretický popis jevů, ale zároveň předepisovala protokoly sociálního inženýrství. Matematizace věd, a potažmo matematizace vědami popisovaného či předepisovaného světa, se pojila s instrumentalizací vědeckého poznání a vědění ve jménu domněle rozumného panství nad světem. Vytvořily se tím předpoklady pro převoditelnost čehokoli na informaci, která dnes podléhá stále abstraktnějším formám komodifikace a směřuje k financializaci všeho. Této soudobé politické ekonomii pak navzdory příležitostným příslibům většinou neuniká ani současné umění. Umění coby investice představuje především ekonomickou hodnotou, přičemž estetická hodnota slouží jako kamufláž ziskuchtivé spekulace. Autonomie umění, jíž se oháněli modernističtí teoretici, zůstává šidítkem pro ty, kdo právě nic nenakupují. Obrazy se podobně jako informace generují z napětí mezi opakováním a novostí a stávají se jednotkami libidinální ekonomie. Někdejší rozpoznání uměleckého výkonu jako vzoru neodcizené práce se převrací v diktát kreativity, originality a autenticity, s jakými máme za úkol utvářet sebe samé coby subjekty. Prvořadý vykladač moderní subjektivity Sigmund Freud odkazoval na Galtonovu metodu kompozitního portrétování, aby přiblížil jeden ze základních výkonů snové práce, tedy zhuštění, jímž ve snu dochází k průmětu různých jevů do jediného. Jejich rozlišením, stejně jako vysledováním v jednotlivostech méně zřetelných obsahů, lze podle Freuda zjednat přístup k jinak nedostupnému nevědomí. V jeho stopách se na kompozitní fotografii odvolával i překladatel Charles Mauron, když formuloval svou metodu „psychokritiky“. S její pomocí si sliboval v textech odhalovat dosud nepozorované prvky a vztahy, které vzcházejí ze autorského nevědomí. Překrýváním textů téhož autora po způsobu Galtonových fotografií se Mauron pokoušel odkrýt obsesivní sítě asociací nebo mimovolných seskupení obrazů. Opět přitom nesledoval rozdíly, ale naopak společné rysy, tedy vyvstávající nezáměrné vzorce a jejich přeskupování. Pro naše účely bychom měli Mauronovu metodu poněkud přizpůsobit. Nemusí nám jako jemu sejít na tom, zda skutečně pronikáme do nevědomí autorek a autora. Ostatně ani fyziognomické typy, jaké Galton extrahoval z fotografií konkrétních tváří, neexistují v tom smyslu, že by jim odpovídaly totožné živoucí předobrazy. Naopak předpokládají výkon abstrakce, kterou lze považovat za jistou formu apofenie, jak se označuje sklon k rozpoznávání souvislostí a významů v nespojitých věcech. Podobně by Mauronův přístup zasloužil přehodnocení i v samotném pojmu nevědomí, který by se napříště nepojil s otázkou po významu, ale po výkonu. Všechny nejen nevědomé obrazy by se potom ukázaly jako potenciálně užité, ať už se uplatňují ve vědě, v medicíně, v technikách správy, dohledu a vládnutí, v uměleckém provozu nebo populární kultuře. Zároveň by se nabízelo zaměřit se ne na nevědomí, jaké popisoval Freud, ale na to, čemu N. Katherine Hayles říká „kognitivní ne-vědomí“, čímž míní kognitivní procesy distribuované napříč lidskými i nelidskými, biologickými i technickými systémy. Pokud Mauron považoval uměleckou tvorbu za objektivaci subjektivního vědomí, revize jeho přístupu odhaluje tvorbu jako přinejmenším obousměrný provoz mezi objekty a subjekty. I proto je třeba mluvit o obrazech, aby nás neumlčovaly, a proto je třeba s mluvit s nimi. Nedívat se na obrazy, ale s obrazy. A možná i společně přijít na to, jak se prodat, abychom se zaplatili, a přitom se nenechat koupit.

text Vojtěch Märc

video Miroslava Konečná

foto Max Vajt

9. 10. - 10. 11. 2019 (vernisáž: úterý 8. října 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka: sobota 19. 10. 2019 v 16h)

Zbyněk Baladrán, Kapwani Kiwanga, Violaine Lochu, Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík, Zorka Ságlová, Martin Zet

kurátoři: Fabienne Bideaud

výstavní koncepce: Fotograf Festival

grafika: Jan Slabihoudek

produkce: Bubahof

Revoluce je politickým aktem protestu a reformy, k němuž výstava předkládá meta-myšlenku skrze mytologický a ikonický rozměr. Tyto konstrukční formy jsou subverzivnější a osobnější, což jim ale neubírá na zápalu do ideologického boje ani boje o identitu. Na jedné straně jde o otázku přivlastnění reality, v níž se stírá hranice mezi narací a fabulací, reálným a figurativním, a vzniká prostor pro formování významu “mytologie”; na druhé straně o otázku víry, kdy osoba a/nebo předmět ztělesňují veřejný nesouhlas, výzvu či souboj – ikonu. V rámci výstavy umělci představí projekty, při kterých jim byli inspirací Sun Ra, Patrice Lumumba či Angela Davis, nebo kolektivnější počiny jako např. obrození ruské revoluční písně; lidové legendy uváděné v 70. letech 20. století nebo analýza systému šíření obrazového materiálu, řízeného politickým režimem, od konce 80. let do současnosti.

video Miroslava Konečná

foto Max Vajt

Tento projekt byl podpořen z Nadačního fondu Nadace pro současné umění a GESTOR ochranného svazu autorského.

11. 9. - 29. 9. 2019 (vernisáž: úterý 10. září 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka a ukončení výstavy: neděle 29. září 2019 v 17 h)

Valentýna Janů, Johana Novotná, Richard Janeček, Zheng Minghui, Veronika Čechmánková, Svetlana Malinová

kurátoři: Václav Janoščík

grafika: Jan Slabihoudek

Výstava absolventů a studentů Katedry fotografie FAMU ukazuje aktuální přístupy k současnému umění ve vztahu k fotografii, imaginaci i společenským problémům.

Může být pečení chleba osvobozující?
Vidíš modrou stejně jako já?
Kolik stojí nájemná kamarádka na popovídání nebo nákupy?
Budeme někdy bydlet na Marsu?

Problémy, čas, lidská zkušenost a mnohé další základní věci, jako by se dnes povážlivě měnily. Jako by dnes, ve světě přehlceném informacemi, obrazy a (fake) zprávami, už byly marné všechny demonstrace a aktivismy. Jako by nestačilo komunikovat, speciálně přes sociální média. Jakoby nám v éře personalizovaného konzumerismu, wellnessingu a adrenalinových sportů chyběli úplně banální, každodenní zážitky.

Jako bychom se měli vracet k oněm basic things – ať už jde o pečení, vidění, osobní rozhovor nebo třeba umění. Když už nikde jinde, právě na měnlivém poli současného umění bychom si měli přestat nalhávat, že stačí, anebo vůbec lze pokračovat.

Otázky zůstávají.

Co mi může nabídnout vaření?
Co když nikdy neuvidím tvojí modrou?
Co když ženy dělají lepší umění než muži?
Co když mi chybíš, právě ty?

 

video Miroslava Konečná

 

foto Světlana Malinová

17. 7. - 1. 9. 2019 (vernisáž: úterý 16. července 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka: středa 17. července 2019 v 18 h )

Rah Eleh (Kanada), František Fekete (ČR), Mahmoud Khaled (Egypt), Ayqa Khan (USA) a Joshua Vettivelu (Kanada)

kurátoři: Noor Banghu (Kanada)

grafika: Jan Slabihoudek

Digitalia je výstava hostujícího kurátora, která se multi-mediální formou věnuje tématu používání sociálních médií a jejich role přístupné umělecké formy a zároveň kulturního prostředí. Kurátorem je Noor Bhangu, a k vidění budou díla Rah Eleh (Kanada), Františka Fekete (ČR), Mahmouda Khaleda (Egypt), Ayqa Khan (USA) a Joshua Vettivelu (Kanada).

Výstava si bere jako svůj prvotní impulz koncept „digitalia“, termín převzatý od kanadského filmového kritika Camerona Baileyho, který pojednává o splývání genitálií, marginálií, a drátů. Bailey používá tento koncept jako odrazový můstek pro zkoumání, jakým způsobem těla skrze virtuální sféru performují svůj gender, rasu, sexualitu, a hendikepy. „Digitalia“ je teoretický koncept a základní princip, který se snaží o narušení běžného a přijatelného chápání internetu jako neutrálního a neutralizujícího prostoru, jehož nehmotný systém není naprogramovaný k rozeznání vtělené jinakosti.

Výstava nabídne multimediální a multi-perspektivní díla, která se pokusí odpovědět na tuto otázku: pokud je virtuálno vždy efemérní, jaké jsou možnosti pro těla, která uvažují a jednají mimo tuto logiku? Digitalia dále využijí stránky sociálních médií, převážně těch generovaných uživatelským obsahem – Tumblr, Instagram, Youtube, a porno archívy – jako brány, skrze které lze nahlédnout způsob, jakým se, skrze aktivní účast jejich pozorovatelů, materializované symboly propojují s virtuální texturou.

video Miroslava Konečná

fotodokumentace Světlana Malinová

Partner: Manitoba Arts Council a Ontario Arts Council

20. 6. - 7. 7. 2019 (vernisáž: středa 19. června 2019 v 19h)

Daniel Burda, Alexandra Cihanská Machová, František Fekete, Anežka Horová, Tereza Chudáčková, Martin Janoušek, Prokop Jelínek, Gabriela Palijová, Veronika Přistoupilová, Alexandra Sihelská, Andrej Sýkora, Lucie Ščurková, Veronika Švecová, Klára Trsková

Výstava diplomových, bakalářských a klauzurních prací Centra audiovizuálních studií (CAS) FAMU.

fotodokumentace Světlana Malinová

8. - 16. 6. 2019 (vernisáž: pondělí 10. června 2019 v 18 h, komentované prohlídky proběhnou v rámci Pražské muzejní noci dne 8. 6. 2019 v 19: 00 a 20: 45)

Niels Erhardsen, Světlana Malinová, Hanna Samoson , Borek Smažinka, Isabella Šimek, Leevi Toija, Jakub Tulinger, Kajetán Tvrdík, Petr Vlček

kurátoři: Václav Janoščík

grafika: Niels Erhardsen

I need to be myself
I can’t be no one else
I’m feeling supersonic
Give me gin and tonic
You can have it all but how much do you want it?
(Oasis)

Když nám kapela Oasis slibuje, že můžeme být nadzvukově rychlí, když chceme být sami sebou, možná nejde jen o zábavu, o rychlost pohybu a volnosti, o jízdu. Možná jde také o společenský tlak, kterému jsme vystaveni. Musíme být stále víc přizpůsobiví, kreativní, flexibilní a rychlí. A musíme být i šťastní.

Umění na tento společenský a informační tlak může reagovat buď konzervativně, nebo snahou vydat se po proudu environmentálních, psychologických či technologických problémů. Výstava I’m Feeling Supersonic se vrhá touto rychlostí vstříc některým nejdůležitějším problémům dneška.

Klíčový vztah k technologiím přitom už není předmětem spekulací, obav nebo naopak naivních nadějí, ale mnohem spíš se týkají naší každodenní zkušenosti a citů. Nejenomže sociální sítě proměňují mezilidské vztahy včetně představ o lásce (Isabella Šimek), ale samotná technika se stává objektem našeho zájmu a empatie (Hanna Samoson a její rozebírání a skládání skenneru).

Stále diskutovanější se stávají i tak prekérní problémy jako jsou závislost na pornografii (Kajetán Tvrdík), útlak žen v různých kulturních kontextech (Jakub Tulinger) a bohužel i zneužívání dětí (Petr Vlček). Naši psychogeografii stále definují konzumní kultura (Leevi Toija), spektakularita (Niels Erhardsen), ale právě i ona nadzvuková rychlost (Světlana Malinová) a všudypřítomný pocit konce světa (Borek Smažinka).

Umění nám snad kdysi předávalo hodnoty a krásu, aby se svět zdál být zajímavějším, či bezpečnějším místem. Dnes je to naopak kritika a mapování problémů, excesů a tlaků, čím se umění snaží dělat náš svět alespoň srozumitelnější a smysluplnější, když už víme, že není ani nezničitelný, a ani pouze náš. Můžeme naše trable sdílet, když víme, že je nejde jednoduše napravit.

Terapie, spíše než umění; výklad tarotu místo interpretace; pocity místo talentu.

fotodokumentace Světlana Malinová

3.- 31. 5. 2019 (vernisáž: čtvrtek 2. května 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka a dernisáž výstavy v pátek 31. května 2019 v 17 h)

Pavel Havrda, Michal Kindernay, Jana Mercogliano

kurátoři: Tereza Špinková

grafika: Jan Slabihoudek

Název výstavy vychází z přednášky Meditace o základech vědy filosofa a biologa Zdeňka Neubauera, ve které prohlásil: „Determinismus platí, dokud se něco nestane“. Přeneseně umělci vycházejí z tvrzení, že „řád platí, dokud se nepromění v chaos“. Obecně sledují chování nerovnovážných dynamických dějů v přírodě a živých a neživých společenství a také momenty, ve kterých přichází změna. Umělci pracují s předpokladem, že veškeré dění vychází ze složitých systémů, ve kterých se stále vynořují nové možnosti a volby, jež mezi sebou (ne)interagují. Disipativní struktury, mechanismy i živé organismy se skládají z jednotlivin, tvořící dohromady dynamický celek. Princip teorie chaosu, popisující stav systému, kde podsystémy fluktují a vzniklá nestabilita je zdrojem nové uspořádanosti a celkově proměny sledovaného, lze aplikovat na jejich tvorbu, ačkoliv interpretace naznačeného se v provedení a zkoumání liší. Rovněž i způsob tvorby vybraných umělců je podobný – výstava je chápána jako součást stále probíhajících výzkumů, které jsou samy o sobě procesuální. Výstava může sloužit jako ukazatel a „bifurkační bod“, ze kterého budou umělci směřovat svá bádání k dalším cílům.

fotodokumentace Světlana Malinová, Michal Kindernay

4.- 21. 4. 2019 (vernisáž: středa 3. dubna 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka a poslech: středa 10. dubna v 18 h, během Velikonoc zavřeno: pátek 19. dubna - neděle 21. dubna 2019.)

kurátoři: Alexandra Cihanská Machová & Sara Pinheiro

Regardless je výstava věnovaná pionýrkám elektronické hudby a zvukového umění. Výstava se skládá ze série koncertů v rámci vernisáže a komentované prohlídky a poslechu.

fotodokumentace Alexandra Timpau

7. 3. - 24. 3. 2019 (vernisáž: středa 6. března 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka: pátek 22. března 2019 v 18 h)

Vystavující: Ivana Pavlíčková, Andrea Pekárková, Vít Svoboda

kurátoři: Viktor Čech

grafika: Jan Slabihoudek

Výstava Ekonomie sluchu klade akcent na nesamozřejmost toho, co se většinou snažíme vnímat jako přirozený stav – tedy recepci zvukových vjemů jako čiré informace, zbavené neustálého připomínání naší přítomné tělesnosti. Snaží se představit poslech jako tělesný a sociální jev, neoddělitelně spjatý nejen s naší biologickou podstatou i individuální sebeidentifikací ale i s mechanismy péče o sebe a komodifikace lidského těla.

Sluch jako jeden z primárních smyslů, jež nám umožňují interakci a komunikaci s okolním světem, je něco, co pokládá většina z nás za samozřejmou nezbytnost. Naše společnost je hluboce zakořeněná v komunikaci sdílením zvukových výrazů a na nich postavené vzájemné interakci. Poslech řeči či hudby je ale jen jednou z mnoha úloh k nimž nám v životě sluchové orgány slouží.

Někdy zapomínáme na to, nakolik je zkušenost zvukových vjemů neoddělitelně propojena s naší tělesností. Fyzičnost našeho pobytu v trojrozměrném světě souvisí i s všudypřítomnou krajinou zvukových vln. Neméně pak také s naším vnímáním rovnováhy a určením polohy těla vůči působení gravitace. I v tomto případě hrají sluchové orgány zásadní roli. Celý život se pohybujeme v makrosvětě zvukových ekosystémů a ekonomie vzájemné výměny informací prostřednictvím zvukových kódů, ale také vnímáme naši vlastní fyzickou přítomnost v nich i pomocí zmíněných orgánů.

Tento výstavní projekt není snahou o nějaké systematické či didaktické uchopení dané problematiky. Je spíše dialogem kurátora se třemi umělci v jejichž tvorbě se vyskytují určité její aspekty. Je jistě ovlivněn i osobní zkušeností kurátora, jenž si díky svému postižení neustále musí uvědomovat specifickou tělesnost slyšení a často nevyváženou ekonomii sociální interakce založené na zvukových vjemech.

Andrea Pekárková v rámci svého projektu „Recreation / Virtual Wellness“ již delší dobu rozvíjí otázky tvůrčí terapie problémů spojených se současnou technologickou civilizací a různých forem psychické hygieny. Jejím hlavním
výrazovým prostředkem se stalo grafické vyjádření prostřednictvím aktuální digitální vizuality.

Vít Svoboda v nekonečné řadě svých figurativních kreseb a akvarelů jde naopak cestou neustálého ohledávání tělesnosti výtvarného vyjádření i jeho vazeb na vlastní identitu. Ne náhodou se v radě z nich objevil právě motiv ucha a slyšení jako zásadního momentu naší tělesné zkušenosti.

Ivana Pavlíčková ve své tvorbě stojí na průniku dvou zdánlivě protikladných výtvarných světů. Na straně jedné stojí předmětná a s materiálem neoddělitelně spojená práce s keramikou, na straně druhé pak naopak virtuální svět počítačové 3D grafiky. Stejně jako se ale v dnešním světě tyto dvě roviny neustále prolínají, třeba při naší interakci s dotykovými rozhraními, tak i v její práci dochází k neustálým přesahům mezi smyslnou konkrétností předmětu a
jeho iluzorností. Zde reaguje na vnímání ucha jako orgánu spojeného s momentem fyzického kontaktu, smyslnosti a osobní hygieny. Tedy něčeho, co nám neustále připomíná že slyšení není jen abstraktní proces.

fotodokumentace Oskar Helcel