1.-17. 2. 2019 (vernisáž: čtvrtek 31. ledna 2019 v 18 h)

Daniel Burda, František Fekete, Nina Grúňová, Anežka Horová, Alexandra C. Machová, Petr Pololánik, Veronika Přistoupilová, Veronika Švecová, Klára Trsková

kurátoři: Martin Blažíček

grafika: Jan Slabihoudek

Skupinový výstavní projekt Compassion Fatigue je výsledkem společných diskuzí, revizí kulturních symptomů, společenských artefaktů, politických a ekonomických strategií. Pohybuje se na hranici dystopického diskurzu a romantizujícího obratu k tělesnosti, nové ritualitě a esoterismu. Jeho název odkazuje k fenoménu ztráty empatie, compassion fatigue, kterým je popisováno přehlcení stresujícími podněty vedoucí k neschopnosti vnímat utrpení. Ten vede k nečinnosti, ustrnutému melancholickému limbu, v němž se zůstává jen emocionální a fyzický prožitek nezastavitelného úpadku. Vystavené práce se snaží reflektovat nově vznikající meziprostor mezi ztrátou důvěry v systém a stále zřetelnějším hledáním prostoru osobní existence mezi neforemnou přítomností a neexistující budoucností.

14. 12. 2018 - 27. 1. 2019 (vernisáž: čtvrtek 13. prosince 2018 v 18 h)

Barbora Fastrová & Johana Pošová

kurátoři: Tereza Jindrová

grafika: Jaromír Skácel

Diskuse o nastávající environmentální krizi a s ní spojená témata udržitelného rozvoje, ochrany přírody a ekologie dnes pozvolna pronikají i do české kotliny. Ve společné tvorbě Barbory Fastrové a Johany Pošové je ovšem téma vztahu kultury a přírody, „přirozeného“ a „umělého“, rozvíjeno a zkoumáno dlouhodobě. Metodou i obsahem jejich výstavy Cheap Art pro Galerii AMU se tak stala recyklace. Umělkyně experimentují s tím, jak dalece ovlivní přípravu výstavy, její konečnou podobu i divácký zážitek z ní snaha o uvědomělý přístup – striktní využívání zbytkových či již použitých materiálů spolu s odmítnutím spotřeby elektrické energie.

Toto úsilí o snížení produkce a spotřeby (hmoty, energie) lze v základní rovině vnímat jako „cvičení“, v němž si samy umělkyně určují pravidla a hranice. Jde o široce srozumitelné gesto reagující na hyperkonzumní společnost, sféru umění nevyjímaje (přestože právě ta mechanismy spotřeby a plýtvání často pokrytecky zakrývá údajně kritickým diskurzem). Zároveň je však tento výstavní projekt bezprostřední zkušeností a ukázkou selhávání, napětí a nejednoznačnosti při určování hranic, pakliže bereme na zřetel ekologická hlediska, ale současně hodláme nadále umělecky tvořit a vystavovat. Smyslem výstavy tak není předvést dokonale ekologický výsledek, ale spíš v praxi demonstrovat nesnadnost a paradoxy, které z takto nastaveného způsobu práce vyplývají.

Jednou z nejtradičnějších a dodnes široce očekávaných (nebo dokonce vyžadovaných) hodnot v umění je krása. Ustanovit absolutní, všeobecný konsenzus v otázkách krásy sice není možné, můžeme ale najít předměty a motivy, které byly a jsou (často i v rámci velmi odlišných kultur) považovány za její nositele.

Díky tomu nás může její tvorba znovu upozornit na skutečnost, že pohled samotný se proměňuje a krásu lze spatřit i na dříve neočekávaných místech. „Krása je v očích toho, kdo se dívá.“

Co znamená umět se dívat na umění? Mimo jiné „chápat“, že co je reprezentováno na pozadí každé reprezentace, je umělcova individualita.

Autorky kromě společného přátelství spojuje snaha o netradiční způsob vyprávění. V neposlední řadě je také spojuje zájem o témata pojící se s ženským vnímáním světa, o interpretaci emocí či vizí.

Ve výsledku tak můžeme nahlédnout paradox a absurditu kategorizací toho, co je ženské a co mužské: je ženám vlastní pečlivá, rukodělná domácí práce, zatímco muži mohou otiskovat své rozbouřené tvůrčí vzepětí na barvami pokryté plátno; nebo je muž strážcem racionality a řádu a žena ztělesňuje intuici a bezprostřední pudovost?

### ovšem nejde bezvýhradně o racionální analýzu jednoho konkrétního fenoménu – zajímají jej širší struktury a procesy.

Vzniká tu živná půda pro prožívání sounáležitosti, zodpovědnosti, kontinuity.

Křehkost a intimita vystavených prací fungují ale jako sebevědomá strategie subverze, kterou bychom téměř mohli vnímat jako svého druhu parodii nebo karikaturu.

Připomínají nám tak křehkost hodnot, mocenských systémů, kultury, ale i našich vlastních životů.

Jako divák se od takového obrazu můžeme buď odvrátit se strachem, netrpělivostí nebo nezájmem, nebo ho zabydlet svým vlastním pohledem.

Možná jde o banální představy, jako jejich rubovou stranu ale můžeme vnímat určitý druh vytrácení představivosti v současném světě, respektive změnu poměru mezi (virtuální) představou a (reálnou) zkušeností.

### může být i podobenstvím o tom, jak technický obraz a virtuální realita pronikají do hmatatelného světa stále hlouběji a kvantitou impulzů i svou vzrůstající dokonalostí (ve smyslu mimésis) proměňují schopnost imaginace spíš v pokročilejší konzumaci.

Výstava ### si neklade za cíl formulovat jednoznačně kritické stanovisko nebo být v jakémkoli smyslu aktivistická.

### se chce vyhnout klišé spojeným s potřebou útočit nebo naopak obhajovat smysluplnost či užitečnost umění a umělců. Na pozadí, jeho různým uměleckým přístupům i různým diváckým reakcím otevřeného konceptu, je myšlenka, že v současné umělecké činnosti se ve skutečnosti názorně ukazuje arbitrárnost – tedy i nesmyslnost, „pouhá“ kontextuální, historická motivovanost – která však není nijak omezená na svět umění: je pociťovaná, avšak odlišně integrovaná, hodnocená a sublimovaná v „pracovní“ zkušenosti stále větší části moderní společnosti.

Kontemplace v galerijní bílé kostce nevytváří novou realitu, která by nebyla přítomná ve světě „tam venku“, ale tím, že neodbytně koncentruje pozornost k tomu nejbanálnějšímu faktu, generuje svým způsobem existenciální napětí. Záleží na detailu. Změna jedné části ovlivní celek.

Jednoduše řečeno jsme chtěli, aby i způsob instalace byl vyvážený a tedy esteticky uspokojivý; aby dával každému dílu dostatek prostoru a ono tak mohlo vyniknout.

Výsledný celek – výstava, ovšem nemá být „intermediálním slovníkem“, nýbrž organickým celkem.

Vyrovnat se přírodě nebo ji dokonce předčit je pro umělce iluzorní meta, „lov na bílou velrybu“, a toho jsou si obě autorky dobře vědomy.

Výstava ### vyvolá tentokrát protichůdné reakce na straně široké i odborné veřejnosti. Může produkovat trhliny mezi diváky, pokud jde o otázky vkusu, invence, vztahu k tradici, participaci či míru výmluvnosti a sdělnosti. Jsem ale každopádně přesvědčená, že potenciální diskuse vzešlé z těchto trhlin budou mít svůj smysl a hodnotu.

(autorská textová koláž: Tereza Jindrová)

poděkování: Jakub Hybler, Matěj Šenkyřík

partneři: Ministerstvo kultury ČR, Institut intermédií (IIM)

7. 11. - 2. 12. 2018 (vernisáž: úterý 6. 11. 2018 v 16 h)

Kaitlyn Antoniadis, Liam Axton, Joan Barker, Morgan Beardslee, Amanda Bogatka, Vicky Carrature, Vicky Charles, Vincent Cianni, Marissa Contelmo, Allison DeBritz, Brandon Fiege, Tim Foley, Sarah Horan, Anthony Licata, Jonathan Renino, Mark Lyon, Kristen Matuszak, Lilianna Maxwell, Nicholas Mehedin, Casey Michael Robertson, Leah Renee Monsour, John Murphy, Catherine Nicholson, Jenna Papageorgantis, Dan Pavsic, Greta Pratt, Nick Rouke, Krista Svalbonas, Bruce Wahl, Andrea Wenglowskyj

kurátoři: Kaitlyn Antoniadis, Anthony Licata, Leah Renee Monsour

grafika: Jan Slabihoudek

„Podstata americké identity tkví v její rozmanitosti. V době politických nepokojů a zmatků se různé podoby americké identity jeví radikálněji, některé skupiny jsou ohroženější než jiné. Rasa, třída, pohlaví a náboženství se dostaly do popředí celonárodní diskuze ať už díky vládě či vůdcům odporu.

Ve vystaveném výběru fotografií spatřujeme mnoho různých identit zachycených lidmi, kteří se procházeli po jedné a té samé akademické půdě v různých časech. Tím, že hovoříme zároveň o individuální identitě i o sdílených zkušenostech, nacházíme zajímavou vizuální metaforu pro americkou identitu: ačkoliv jsme z pohledu historie všichni odlišní, nakonec jsme všichni Američané.“

(Leah Renee Monsour)

Otázky spojené s identitou mohou stejně dobře zostřit jako i zastřít náš zrak. Postupné uvědomování si a respektování plného rozsahu lidství přijetím různých identit nám umožňuje stát se lepšími a tolerantnějšími. Na druhou stranu se příjetím odlišnějších a různorodějších identit tříštíme a jsme méně schopní spolu mluvit laskavě a s porozuměním. Tato skutečnost představuje v americké kultuře velký paradox. Jako národ jsme od šedesátých let značně pokročili v naší schopnosti přijímat odlišnosti, ale část naší společnosti se během tohoto procesu postavila proti této otevřenosti. Mnoho mladých umělců ve Spojených státech si tuto situaci velmi dobře uvědomuje a reflektuje ji i ve své tvorbě. Zde vystavené práce jsou vizuální odpovědí na otázky americké identity prostřednictvím fotografických průzkumů současných i bývalých studentů fotografie na State University of New Paltz v New Yorku.

(Francois Deschamps)

Vznik této výstavy byl inspirován Fulbrightovým grantem, který na jaře 2018 absolvoval profesor Francois Deschamps na Katedře fotografie na FAMU v Praze. Výstava American Identities je součástí kulturní výměny mezi FAMU a State University of New York at New Paltz, kde Deschamps vyučuje. Jejich spolupráce má dvě části: výstavu studentů Katedry fotografie FAMU Terrestrial Aesthetics na State University of New York at New Paltz v říjnu 2018 a výstavu American Identities v GAMU. Uskutečnění těchto výstav umožnila společnost Fulbright Foundation ve spolupráci s FAMU. Vznik katalogu byl financován ze zdrojů Katedry výtvarných umění, Školy výtvarného a múzického umění a Kariérního centra na State University of New York at New Paltz.

11. - 28. 10. 2018 (vernisáž: středa 10. 10. 2018 v 18 h)

Captain Lightfoot (Anneli Holmstrom, Emma Pratt, Kadie Salmon) & Christian Henninger, Nitish Jain, Bára Anna Stejskalová, Eva Urbanová

výstavní koncepce: Captain Lightfoot

grafika: Jan Slabihoudek

Přinejmenším od poloviny 19. století, kdy Wagner představil svou ideu Gesamtkunstwerku, přitahuje inovativní potenciál plynoucí z propojení různých uměleckých forem celé generace umělců. Také pro skotský umělecký kolektiv Captain Lightfoot (Anneli Holmstrom, Emma Pratt a Kadie Salmon) platí, že interdisciplinární praxe je jejich druhou přirozeností.

V jádru projektu Memory Palace stojí otázky týkající se zdroje, podob a hranic lidské tvořivosti a především snaha o experimentování s tvůrčími procesy. Projekt začal čtyřdenním workshopem, uskutečněným v dubnu 2018, a jeho průběh po celou dobu spoluurčovala také čtyřice mladých umělců z Akademie múzických umění v Praze (Christian Henninger, Nitish Jain, Bára Anna Stejskalová a Eva Urbanová). Na workshop navázaly další rešerše a kreativní „cvičení“, které daly vzniknout závěrečné skupinové výstavě Memory Palace.

Umělecký výzkum se z velké části orientoval na meziválečnou avantgardu; čerpal inspiraci z dada (přerušení vazby mezi uměním a umělcovým vědomým rozhodováním), surrealismu (automatické psaní a zájem o nevědomí), či Moholy-Nagye (pojetí umění jakožto katalyzátoru interaktivní události). Také technika „transcendentální meditace”, známá díky Davidu Lynchovi, byla společně se senzorickou deprivací a meditativními procházkami důležitým zdrojem materiálu pro výstavu.

Vystavené práce zahrnují sérii fiktivních audio nahrávek, fotomontáže a asambláže náhodných objektů, které jednotliví umělci nasbírali při svých meditativních procházkách. Architektonické řešení výstavy je koncipováno jako „palác vzpomínek” – imaginární místo v mysli člověka, kde lze uložit mnemotechnické obrazy. Sleduje cestu vytvořenou za účelem uchování tvůrčí inspirace, vzpomínek a vizuálních podnětů.

Poděkování:  Viktor Dedek, Robin Holmberg, Matěj Šenkyřík, Miro Tóth

Projekt podpořili: European Cultural Foundation (STEP Travel Grants)

21. - 30. 9. 2018 (vernisáž: čtvrtek 20. září 2018 v 18 h)

 

 

výstavní koncepce: Štěpánka Šimlová

Budoucí absolventi magisterského a bakalářského programu představují své diplomové projekty, které vznikaly v Ateliéru klasické fotografie, Ateliéru dokumentární fotografie, Ateliéru fotografie a nových médií, Ateliéru postkonceptuální fotografie a v Intermediálním ateliéru. Jedná se o uchopení fotografie a technického obrazu v mnoha podobách, které závisí na ukotvení média fotografie v celé škále přístupů v současném vizuálním kontextu.

V GAMU vystavují: Inka Karčáková, Zuzana Lazarová, Simona Petrlová, Eulalie Polne, Karolína Smilková, Tian Yang

V ateliérech KF na Tržišti 20 vystavují: Oskar Helcel, Anna Jarosz, Daniela Junášková, Elizabeth Khaust, Martin Netočný, Ben Peguero, Jakub Ra, Taisya Sharova, Dušan Smoděj, Minghui Zheng

Ateliéry Katedry fotografie FAMU
Tržiště 20 (2. patro / 2nd floor)
118 00 Praha 1

19. 7. - 2. 9. 2018 (vernisáž: středa 18. července 2018 v 18 h)

Julien Maire, Robert Vlasák

kurátoři: Miloš Vojtěchovský

grafika: Jan Slabihoudek

Součástí vernisáže bude performance dua Tonic Train (Sarah Washington a Knut Aufermann).

Výstava odkrývá a zároveň kreslí stínové příběhy podivných (optických a kinetických) aparátů. Setkávají se zde díla dvou umělců, kteří si vybudovali osobitou, „mediálně-archeologickou” metodu, převracející zavedenou estetiku i ideologii dějin umění a dějin technologie.

Francouzský umělec Julien Maire (1969) je specialista na „znovuobjevování”, dekonstrukci nejrůznějších přístrojů a aplikací fyzikálních principů a procesů. Mění funkci i vzhled nástrojů jako jsou například kamera, diaprojektor, nebo filmový projektor a posunuje jejich význam. Projekční soustava The Man at Work (2014) je přístroj na zvláštní druh stop-motion animace, kde iluzi prostorovosti promítaného obrazu vytváří sled na pásu se posunujících rozfázovaných miniaturních figurek muže s lopatou. Instantanées (1998) je podobný para-kinematický aparát: stínovou animaci padající kapky vody na stěně vytváří rotující disk s miniaturními objekty, umístěnými před čočkami diaprojektoru. Soustava kinetických struktur Step-direction (2015) je inspirována starým principem pantografu: zasunují a vysunují se v prostoru a mění neustále svoji konfiguraci a tím i perspektivu diváka.

Také Robert Vlasák (1978) se nachází na nejasné hranici autorského artefaktu a vynálezu. Pracuje s fyzikálními zákony a technickými patenty a obě jeho díla jsou založena na poetice nalezeného objektu a asambláže. Zvuková instalace Siréna (2017) je variací přístroje vynalezeného Augustem Seebeckem v polovině 19. století a rozšířeného o starý kompresor. Vrtuloid (2018) je jednoosá soustava pomalu se otáčejících vrtulí z automobilových chladičů, zavěšená u stropu na pohonné hřídeli.

Přístroje okupující na léto Galerii AMU pohání palivová směs vážné hravosti a preciznosti – inverzní, nekonvenční úhel pohledu na náš podivný, zázračný svět.

Julien Maire je francouzský umělec narozený v Metzu v roce 1969. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Metzu, žije a pracuje v Bruselu. Od poloviny devadesátých let pracuje mezi performancí, instalací a kinematografií. Vytváří performativní práce na pomezí žánrů a médií, zkoumající většinou materialitu pohyblivého obrazu. Jeho instalacím a performancím jako jsou Exploding Camera, Cinema Low Res, Demi-Pas se dostalo pozornosti v mezinárodním kontextu a byly prezentovány na festivalech jako jsou Ars Electronica, Festival digitálního umění, Festival evropských médií, Film Festival Rotterdam, Sonar, Transmediale, ZKM, ICC Japonsko), Empac (New York). V roce 2008 byl Julien Maire vítězem NTAA.be (Biennale Update_2) a v roce 2009 byl nominován na cenu World Technology Award v New Yorku.

Robert Vlasák je vizuální umělec narozený v roce 1978 v Kladně. Dnes žije a pracuje v Ústí nad Labem. Vystudoval Fakultu výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér nefigurálního sochařství u doc. Jana Ambrůze, 2001-2003) a Fakultu užitého umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (Ateliér přírodních materiálů u prof. Jaroslava Prášila, 1997-2001). V současné době vede (spolu s Janem Krtičkou) ateliér Přírodní materiály na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Výstavní projekt vznikl ve spolupráci GAMU a nadace Agosto Foundation, která podpořila rezidenci Juliena Maireho, Sarah Washington a Knuta Aufermanna v Praze. Program rezidencí je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Produkce: GAMU & Agosto Foundation

Podpora: Ministerstvo kultury ČR

Mediální partneři: Flash Art, Artmap, jlbjlt.net

21. 6. – 8. 7. 2018 (vernisáž: středa 20. června 2018 v 18 h)

František Fekete, Nina Grúňová, Barbora Hlaváčová, Anežka Horová, Klára Trsková, Franz Milec, Tomáš Roček, Hannah Saleh, Lucie Ščurková, Veronika Švecová

kurátoři: Lea Petříková, Martin Blažíček

grafika: Jan Slabihoudek

Výstava diplomových a semestrálních prací Centra audiovizuálních studií FAMU je rozložena mezi Galerii AMU a několik prostorů v budově AMU na Malostranském náměstí, které budou přístupné během vernisáže. Kurátorovaná část přehlídky v GAMU představuje vybrané práce studentů, jejichž společným momentem je post-humánní perspektiva pohledu na svět.

Semestrální práce CAS FAMU: Tržiště 20, středa 20. června 2018, 18-22 h

Zadní atrium ateliérů:
Alexandra Cihanská Machová

Ateliéry AMU :
Veronika Dostálová, Prokop Jelínek, Veronika Přistoupilová, Tomáš Rampula, Hannah Saleh, Lucie Ščurková

Dvorana HAMU:
Daniel Burda

Doprovodný program a dernisáž: GAMU / Avalon, středa 4. července v 17 h

13. – 17. 6. 2018 (vernisáž: úterý 12. června v 18 h)

Veronika Čechmánková, Zuzana Fedorová, Klára Jakešová, Richard Janeček, Olga Krykun, Magdalena Prudíková, Jakub Ra, Adam Směták & Martin Dušek, Erika Štěpánková, Max Vajt

kurátoři: Václav Janoščík

grafika: Jan Slabihoudek

We invite you to be serious and careless,
to make real the FAKE and to FAKE your ME.
– Connecting people! –

You can be whoever you want,
not just the audience.
– Because you’re worth it! –

Because we are all
fake and awesome.
– That was easy! –

Preview v sobotu 9. 6. 2018 v rámci 15. Pražské muzejní noci (komentovaná prohlídka v 19:30 h).

3. 5. – 1. 6. 2018 (vernisáž: středa 2. května 2018 v 18 h)

Inés Andučić, Iva Bartošová, Theodora Bognárová, Linda Holubová, Pavlína Chroňáková, Jana Kahounová, Barbora Maleninská, Pavel Morávek, Adam Repka, Alžběta Riegerová, Michaela Semotánová, Michal Spratek, Vesa Iliana Stankova, Anežka Straková, Anna Stříteská, Martin Šimek, Zuzana Štěpančíková, Petr Vaněk, Veronika Volfová, Magdalena Vrábová

odborná spolupráce: Anna Hejmová

supervize: Nikola Tempír

grafika: Jan Slabihoudek

Scénografie je neoddělitelnou součástí divadla – živé akce, interpretace dramatu, jevištní realizace „tady a teď”. Tyto okolnosti jsou nezbytné při vnímání scénografie jako neoddělitelné složky divadelní inscenace, zároveň ale činí scénografii obtížně vystavovatelnou jako svébytné umělecké dílo. Prezentace studentských prací je proto koncipovaná jako mozaika jednotlivých částí tvůrčího procesu, které jsme jejich vystavením zastavili v čase. Skrze jednotlivé fragmenty tak představujeme proces, ne výsledek. Realizace finálního scénického a scénografického řešení se vyvíjí až do premiéry, roste s jednotlivými reprízami inscenace a naplňuje se derniérou.

Výstava je realizována za finanční podpory DAMU v Praze.

12. – 24. 4. 2018 (vernisáž: 11. dubna a 17. dubna v 18 h)

kurátorka: Sara Pinheiro

WAVEGUIDES je site-specific zvuková instalace z dílny Doniy Jourabchi (BE) a Taufana ter Weela (NL). Dílo reaguje na okolní prostředí, a tímto způsobem zprostředkovává různé poslechové situace, a umožňuje zkoumat naše relativní chápání prostoru a naši jedinečnou pozici v něm. Instalace využívá vlnovody, jako například přenosové vedení, trubky či ventilační šachty, a za pomoci elektroakustických procesů, jakými jsou například konverze, amplifikace, přenos či nahrávání, pracuje s akustikou daného prostoru. Vernisáž bude následována veřejnou přednáškou Taufana ter Weela (12. dubna v 18 h) s názvem From Inner Ears to Other Spaces (Od vnitřního ucha k jiným prostorám), která se bude zabývat konceptem zvukového a časoprostorového umístění, a bude zkoumat roli vlnovodů v přenosu dat (tedy od vnitřního ucha k vnějším prostorám skrze propojení těl, strojů a prostředí). Bude se zabývat vztahem mezi společenskými způsoby poslechu, akustickými a elektroakustickými prostory, a různými přístupy k prostoru a času. Duo následně povede workshop, který výstavu otevře dalším vlivům a vstupům. Výsledky tohoto setkání budou zveřejněny 17. dubna v 18.00 při příležitosti druhé vernisáže.

Program

11. 4. – Vernisáž 1. části výstavy s performancí
12.–16. 4. – Veřejná přednáška Od vnitřního ucha k jiným prostorám a začátek workshopu
17. 4. – Vernisáž 2. části výstavy s performancí (výstup workshopu)
22. 4. – Intervence livecodingového uskupení k-o-l-e-k-t-i-v

Donia Jourabchi(BE) je průzkumnicí zvukových a kontextových vztahů mezi tělem a prostorem, která se ve své práci převážně věnuje materiální povaze zvuku. Její experimentální přístup k prostorovým praktikám vytváří prostorové a zvukové strategie, které mohou fungovat jako mechanismy pro práci se společenským a fyzickým prostorem. Účastnila se mnoha skupinových projektů v oboru designu zvukových zařízení, organizování veřejných vystoupení, experimentální hudby, tance a choreografie, elektroakustických zvukových technik, improvizace, nahrávání, prostorové amplifikace, instalací a skladeb, vlastnoruční výroby nástrojů, radiofonního umění a grafického designu. V rámci její práce se táže na společenské podmínky pro tvorbu subjektivního vědění neseného materiální povahou zvuku, a v rámci kontextualizované artikulace jejích site-specific děl se zaobírá vlivem jejich širších společenských podmínek a situací.

Taufan ter Weel (NL) je architekt, zvukový umělec a badatel s interdisciplinárním přístupem, pracující na pomezí zvukové praxe a společensko-prostorového bádání v kontextu městské problematiky. Zaměřuje se zvláště na politicko-ekonomické procesy, a mimo jeho časté spolupráce na nezávislých projektech, pracuje od roku 2014 také jako hostující učitel na Fakultě architektury TU Delft, kde v roce 2009 získal inženýrský titul (s vyznamenáním) v oboru architektury. Pracoval na poloviční úvazek jako instruktor (2009-2012) a hostující učitel (2013-2014) na The Hague University of Applied Sciences (Ústav stavěných prostředí) kde již dříve, v roce 2006, získal bakalářský titul. Dále pracoval jako analytik urbánních prostředí (2009-2010) pro rotterdamské Cohabitation Strategies, a byl uměleckým vedoucím (2010-2012) a spolu-vedoucím (2013-2014) na Blikopener Festival & Productions, což je pravidelně se opakující festival divadla, performance a instalačního umění v Delftu. Elektronickou hudbu hraje již od roku 2001, a absolvoval jednoletý kurz (2011-2012) nabízený Institute of Sonology při Royal Conservatoire The Hague.