Archiv rubriky: Událost

Koncept: Anna Chrtková, Natálie Rajnišová

Produkce: Karolína Schön 

Technická podpora: Ondřej Konrád

Sympozium ZAŽÍT, POZNAT VĚDĚT: Umělecký výzkum mezi materiálem, tělem a prostorem

Doprovodný program výstavy 1, dvě, 3. Experimentální konferenční formát zaměřený na do hmoty vnořené a vtělené (embedded a embodied) předávání vědění. V rámci symposia vystoupí doktorandstvo a umělectvo českých vysokých škol a pozvaní zahraniční hosté.

Prezentující: Ricardo Basbaum (BR), Martina Hajdyla Lacová, Lukáš Hofmann, Hana Chmelíková, Anna Chrtková, Valentýna Janů, Kryštof Kočtář, Tomáš Moravanský, Natálie Rajnišová, Judith Seng (DE)

Shared Listening to How Understanding Might Emerge Between Bodies, Materials, and Relations [příspěvek proběhne v angličtině]

Judith Seng ve svém pokračujícím uměleckém výzkumném projektu Acting Things přistupuje k formátům tvorby a sdílení jako k uměleckému materiálu. Přednáška se odvíjí coby situace mezi citem a vztahem – těla, materiály a prostorové struktury se setkávají, a v jejich meziprostoru vyvstává porozumění. Setkání skrze naší tělesnou přítomnost a gesta propojení, jako je mluva a poslech, otevírá prostor pro sdílení pozornosti k samotným způsobům tvorby vědění.

Judith Seng je berlínská umělkyně tvořící na pomezí umění, výzkumu a transformativního učení. Vytváří prostorové formáty a procesy – od konkrétních prostředí a jejich využití až po experimentální a vzdělávací prostředí –, skrze které vzniká zkušenost a porozumění. K prostoru přistupuje jako k relačnímu poli mezi těly, materiály a záměry. Její práce, zakořeněná v jejím pokračujícím výzkumu Acting Things, zkoumá performativitu tvorby a poznávání v uměleckých, vzdělávacích a kolaborativních kontextech. Více než deset let věnuje uměleckému vzdělávání, mimo jiné na Burg Giebichenstein University of Art and Design Halle, Kunsthochschule Kassel a HDK Valand v Göteborgu.

Articulating Skin

Workshop Articulating Skin otevírá prostor pro společné zkoumání kůže prostřednictvím strukturovaného „speed datingu“, v němž krátké dialogy tematizují osobní i kulturní vrstvy kůže – jak kůže nese paměť, selhává nebo ji chráníme – až po společenské normy, estetiku či medicínu. Následně budou testována cvičení zaměřená na aktivaci hmatu a verbalizaci doteku. Workshop pomáhá uvědomit si, že kůže není jen fyzická hranice, ale také médium vztahů, citlivosti a identity. 

Lukáš Hofmann působí převážně v oblasti performance, jeho umělecká praxe zasahuje do dalších oborů a médií a je činný i jako kurátor. Svou tvorbu prezentoval např. v MUDAM Museum of Modern Art v Lucemburku, v Centre Pompidou v Paříži, CAPC Museum of Contemporary Art v Bordeaux, Moderna Museet v Malmö a Stockholmu, Schinkel Pavillon a SAVVY Contemporary v Berlíně, Art in General v New Yorku, na Brussels Gallery Weekend, Dánské Národní galerii v Kodani, Národní galerii v Praze a Galerie PLATO v Ostravě, v Cabaret Voltaire pro Manifestu 11 v Curychu. V roce 2018 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého. 

The Lie That Tells the Truth

Performativní přednáška se zaměří na aktuální vztah současné performance a camp strategií. Prostřednictvím komentované projekce vybraných performancí umělkyň, umělců nabídne pohled na to, jak může camp odkrývat mechanismy kultury pozdního kapitalismu a zároveň poskytovat inkluzivní a kritickou perspektivu. Zvláštní pozornost bude věnována tomu, jak tyto camp performance otevírají prostor pro emancipační prožitek jak performujících, tak sledujících. Příspěvek se pokusí ukázat camp jako aktuální metodu pro překonání cringe kultury v době post-pravdy.

Valentýna Janů je intermediální umělkyně. Je absolventkou oboru fotografie na FAMU a Intermediální tvorby na AVU. Její umělecký výzkum na UMPRUM se zaměřuje na hledání emancipačních metod současné performance. Práce má za cíl popsat emancipační strategie periferních performativních žánrů a nalezené principy aktualizovat skrze vlastní uměleckou praxi. Svá díla autorka představila například v Kunstverein Dresden (2022), v EXILE Gallery ve Vídni (2019) nebo v Národní galerii Praha (2018). V roce 2021 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Momentálně působí jako vedoucí Ateliéru intermédií na brněnské FAVU (společně s Jonášem Strouhalem).

Kolektivní kostým: Role látky jako propojující materiál 

Natálie Rajnišová je scénografka, kostýmní výtvarnice a hudebnice. V roce 2020 dokončila magisterské studium na KALD DAMU, nyní pokračuje v doktorském programu s uměleckým výzkumem o Kolektivním kostýmu – rolí látky jako propojujícím materiálu v performanci. Zaměřuje se v něm na scénografické a dramaturgické postupy práce s textilem, jeho materialitou a potenciálem vytvářet kolektivní situace. Na DAMU nově také působí jako externí pedagožka. Ve své práci se zajímá o divadlo na pomezí výtvarného umění a instalace. V roce 2022 spoluzaložila performativní platformu Laguna Resort, jež zkoumá divadelní inscenování ekologických témat, možnosti látky a kostýmu. 

Kde končí umělecké dílo a začíná jeho reflexe?: možnosti performativního výzkumu, případ Ježek-Kočtář

Při psaní o filmu Náš očistec (2021) jsem podnikl jednodenní pouť, na jejíž trase byly dříve natočeny záběry, z nichž toto dílo sestává. Autor snímku Martin Ježek mě vybavil analogovým fotoaparátem, abych mu poskytl reflexi jeho díla nikoli jen textovou, nýbrž i obrazovou. Jde však skutečně o reflexi? Nedochází spíše k performativnímu vzniku něčeho nového? Ve svém příspěvku pohovořím především o způsobech, jimiž toto konání problematizuje opozice teorie x praxe, umění x život a reflexe x tvorba.

Kryštof Kočtář je doktorandem v oboru Česká literatura na Masarykově univerzitě. Zabývá se experimentálním filmem a literaturou, extrémní kinematografií a holokaustem. V rozličných periodikách publikoval více než sto textů. Jeho audiovizuální esej Divine Horror (2022, společně s Matoušem Vaďurou) získala na festivalu Zlatý voči zvláštní uznání poroty za nejlepší experimentální film a byla zařazena do výběru nejlepších videoesejí roku dle časopisu Sight and Sound. Kočtář je také aktivním muzikantem na noisové hudební scéně (např. projekt Hotel Krása).

Continuous systems of plastic/sonic/discursive relays [příspěvek proběhne v angličtině]

Přednáška tematizuje některé otázky vztahu mezi umělcem*kyní a univerzitou, konkrétně jde o: (1) produkci výzkumu a (2) produkci uměleckého díla. Toto jsou zásadní způsoby, jakými umělec*kyně či výzkumnice*ník „vytváří“ sama sebe jako aktéra využívajícího smyslové-konceptuální nástroje coby strategie pro propojení obou teritorií – tedy světa akademie a umění. Jakým způsobem lze podobné materiality koncipovat, zvláště když se dotýkají problémů a otázek výzkumu a intervenují v symbolických a kritických hodnotách určujících společenské procesy, vztah k umění a jeho institucionálnímu kontextu? 

Ricardo Basbaum je profesor a výzkumný pracovník na katedře umění Universidade Federal Fluminense v Brazílii. V roce 2013 byl hostujícím profesorem na Chicagské univerzitě. V roce 2021 vyvíjel online projekty jako hostující umělec na Univerzitě Illinois Urbana-Champaign. Ve své umělecké a výzkumné činnosti zkoumá umění jako prostředek zprostředkování a platformu pro propojení smyslových zkušeností, společenskosti a jazyka. Od 90. let 20. století rozvíjí slovník specifický pro svou práci a hledá jeho způsoby uplatnění v každém novém projektu. Svou praxi organizuje do sérií, z nichž každá se rozvíjí po dlouhou dobu a vychází z participativních protokolů pro jednotlivce nebo skupiny.

Co zmůže kresba? (End-to-End Encrypted)

Kresebná situace zaměřená na osvojování grafického jazyka a na objevování nových významů skrze diagramatickou formu. Příspěvek bude mít formu krátké dílny, která tuto situaci modeluje. Účastníctvo obdrží obálku s jednoduchými úkoly a kreslicí nástroj; nejprve pracuje individuálně, poté ve dvojicích v režimu dialogu. Účastníci zde vystupují jako „významní druzí“ a učí se citlivosti ke vzájemným vizuálním signálům v podmínkách omezené verbální artikulace. Nahlédnou svoji důvěru v nevyslovitelná grafická znamení i to, jak může takto rámovaná kresba fungovat jako modelová situace pro zavádění vizuálního jazyka do života  ̶  jak otevírá prostor pro to, co se teprve může stát.

Hana Chmelíková je umělkyně a doktorandka na Akademii výtvarných umění v Praze. Ve své umělecké praxi pracuje s kresbou, tiskem a textem a s jejich přesahy do performance a participativních projektů. Ve vém výzkumu se zabývá prostorem mezi domovem a prací; rodinu a blízká mikrospolečenství vnímá jako proměnlivé organismy – sítě vztahů, tělesností a tichých jazyků a v nich testuje vznikající grafické jazyky a signální způsoby komunikace. Zaměřuje se na obrazy a kódy, které si předáváme, a na nové pracovní či vztahové formáty, jež lze prototypovat a nově obývat. Vizuální komunikaci chápe jako nástroj pro vytváření a proměnu vztahové zkušenosti. 

Scénografický výkon: Model, schéma a schůzka jako nástroje pro kurátorskou akci

Bloumání krajinou výzkumu, který se zaměřuje na metodologický potenciál scénografie jako praxe pro vytváření událostí prezentace umění. Příspěvek bude veden jako retrospektivní průzkum výzkumných materiálů, průvan osobním archivem, dočasná pracovní skupina. Skrze fragmenty textů (vlastní i cizí) a archivní materiály z nejrůznějších procesů tvorby hledám přemostění mezi osobní pozicí a autorským výkonem koncentrovaným do role kurátorky mezních uměleckých forem, členky kolektivu nebo facilitátorky dialogů. Výsledkem je personalizovaný toolkit, který problematizuje kritický odstup a nabízí spekulativní odpověď: pro jakoukoli práci je potřeba mít k ruce správné nástroje. 

Anna Chrtková je scénografka, kurátorka a umělkyně. Jako scénografka spolupracuje s divadly v ČR a na Slovensku (např. Západočeské divadlo v Chebu, Husa na Provázku, HaDivadlo, Divadlo Ludus). Společně s kolektivem Intelektrurálně stojí za oceněným studentským projektem pro Pražské Quadriennale Praha není Česko. Od roku 2019 působí jako kurátorka řady událostí Y Events  v pražském Divadle X10. Je členkou unaveného uměleckého kolektivu Monika a od roku 2022 působí jako doktorandka a externí pedagožka na pražské DAMU, kde se zabývá scénografickým a uměleckým výkonem. 

HAHA

Stand-up performance, která představí umělecký a teoretický výzkum prostřednictvím humoru. Humor chápu jako metodu i strukturu zkoumání: jako způsob, jak otevírat složitá témata, odhalovat paradoxy a zpřítomnit poznání v přímém kontaktu s publikem. Samotný formát stand-upu zároveň využívám jako formu praktického výzkumu při tvorbě performativního materiálu a uměleckých děl. Můj příspěvek bude kombinovat fragmenty výzkumných poznámek, konceptuálních textů a každodenních pozorování do podoby komediálního výstupu. Výsledkem bude nejen prezentace obsahu, ale i jeho testování v interakci se sálem – jako experiment, kde se vědecký referát setkává s živým komediálním setem reflektujíci umělecký proces.

Tomáš Moravanský, známý také jako hudebník Panáčik, je post-současný umělec a komik, jehož praxe se pohybuje v průsečíku vizuálního umění a sociologického i real-life uměleckého výzkumu. Aplikuje při tom vědecké experimentální postupy a zaměřuje se na vytváření pohybu, interakcí, myšlenek, slov, zpěvu, vtipů, zapisování, gestikulace, práce s objekty, komunikace, vědomostí, pozorování a zvědavosti. Tyto principy testuje také ve vztahu ke sportování, jídlu, čtení, uklízení, nakupování, masturbaci, kresbě, lidské spolupráci a tvorbě v rámci extrémně kreativních uměleckých projektů, stejně jako na vytváření vlivů na to, co bude trendy. Moravanský žije v Brně v bytě, který proměnil na home office galerii, kterou můžete za hodinový poplatek navštívit. Vede platformu INSTITUT INSTITUT, kterou spoluzaložil.

Vernisáž: 7. 9. 2025 18:00
Výstava: 8. – 14. 9. 2025
Otevřeno denně 13:00 – 19:00

Výstavu realizují: Světlana Silič, Veronika Svobodová
Koncept: PYL collective – Maryia Kamarova, Světlana Silič, Anna Romanova

Chcete zažít, jaké to je být hmyzem letícím na sladký nápoj? Nebo se třeba proměnit v alternativního tuleně? Nebo v alternativní kobylku? V projektu „Volno od velkého světa“ (Holidays From the Bigger World) se PYL kolektiv rozhodl poskytnout tyto zážitky komukoliv, koho už nebaví obývat pouhé lidské tělo.

Návštěvnictvo všech věkových kategorií může na chvíli vystoupit z nutkavé racionální logiky a po hlavě se vrhnout do nové reality spoluutvářené různými nevšedními druhy živočichů. Přistoupit na podmínky této hry znamená sledovat náhlou metamorfózu krabičky od mobilního telefonu v ploutev delfína nebo dát průchod své lásce k futuristické Mluvící Bažině (nebojte, neutopíte se!). Galerie se stává hřištěm, na kterém můžete vytvářet své vlastní významy.

Projekt zkoumá vztahy s každodenními materiály skrze tělesnost a blízkou interakci, včetně haptických, vizuálních a akustických vjemů. Hlavní záměr spočívá ve formulaci materiálních a participativních aspektů divácké pozice v kontextu instalačního umění. V tomto projektu zkoumá PYL kolektiv scénografická prostředí, které dovedou diváctvo přiblížit uměleckému dílu, například skrze používání interaktivních technologií, bodování a jednoduché objekty, které jitří zvědavost a vybízí k aktivitě.

Grafika: Žofia Fodorová

Foto: Ondřej Konrád

Poděkování: Theresa Schrezenmeir, GAMPA, Terén – pole performativního umění

Projekt podpořen Ministerstvem Kultury ČR a Prahou 7 – Art District 7

Pohybová laboratoř na pomezí fyzického divadla a objektové manipulace

Koncept a interpretace: Kamila Paličková a Gagik Chilingaryan

Dramaturgie: Johana Jurášová

Kostýmy a loutky: Alica Mikócziová

Sound design: Eva Marťák

Light design: Dominik Šimurda

Co představuje zastavení v době nepřetržitého pohybu? Možná nejde o bod zlomu, ale o plynulé zpomalení – změnu rytmu vnímání, která umožní slyšet ticho, které má váhu. Kámen, jako archetyp trvání, se stává metaforou času, jenž se nepohybuje, ale prohlubuje. Fascinuje svou tichou pamětí, vrstvami událostí, kterých byl svědkem, a schopností být – prostě být – bez potřeby změny.

Tento projekt se pohybuje na pomezí fyzického divadla, objektové manipulace a existenciální reflexe. Vychází z osobní zkušenosti se severskou krajinou, kde se subjekt setkává s elementárností – přírodou, samotou, kamenem – a nalézá v ní prostor k redefinici přítomnosti. Prostřednictvím těla, objektu a rytmu zkoumáme koncept „banálního momentu“ jako vstupní bránu do hlubokého prožívání.

Je třeba velkého gesta, aby mohl vzniknout prostor pro hloubku? Nebo je právě prostota tou nejradikálnější odpovědí na komplexnost světa?

Jak poznamenal Dostojevskij: „Neodhalujeme absurdno, abychom upadli do pokušení napsat příručku štěstí.“ Možná jde jen o návrat k tomu, co už dávno je – jen zdánlivě bezvýznamné, ale bytostně podstatné.

Absolventské představení Kamily Paličkové, studentky 2. ročníku magisterského studia na Katedře nonverbálního divadla HAMU.

Představení: 26. 7. a 3. 9. 2025

Grafika: Žofia Fodorová

Fotodokumentace: Lenka Janíčková

„Předfilm“ (cca 20 min) – flicker film, studie fenoménu blikajícího světla. Abstraktní film ohledávající nejrůznější jevy spojené s rychlým střídáním světla a tmy. Využívá širokou škálu rytmických struktur a frekvencí, intenzity, interferencí či barevnosti a jejich vzájemných kombinací, které Pramítačka umožňuje promítat.

„Průpravná cvičení“ (cca 25 min) – foundfootage film. Muybridgeovská studie zkoumající zejména fenomén vzniku a rozpadu iluze pohybu a možnosti živé pookénkové reanimace filmového pásu na způsob „kopírovacích filmů“ Martina Arnolda. Podobně jako u Předfilmu jde o studii potenciálu využití komplexních snímkových frekvencí (na rozdíl od klasické metronomické kadence 24 snímků za sekundu).

Pramítačka byla autorem navržena a vytvořena za účelem ohledávat doposud technicky či mentálně nedostupné oblasti filmu, sledovat film jakožto umění artikulace světla, zkoumat povahu vztahu mezi aparátem a jeho „funkcionářem“ a přehodnocovat technické i myšlenkové axiomy kinematografie (snímková frekvence, filmové okénko, záběr, skutečný/iluzivní pohyb, nestandardní filmové formáty, nezvyklé materiály, výtvarné atd.).

Každé tělo definuje jak potenciál – mohoucnost, tak hranice, o-meze-ní svého nositele-obyvatele. Nejinak je tomu i s tělem-aparátem filmovým. Pramítačka je vybavena čtveřicí světel a optických soustav. Umí promítat v širokém rozpětí snímkových frekvencí, které lze vzájemně kombinovat. Samotné prosvětlování může být řízeno elektronicky, kdy je možno plynule měnit délku svitu a délku tmy, optickými snímači čtoucími značky na filmovém pásu anebo pomocí zabudovaného optického cyklického sekvenceru. Je schopná promítat veškeré klasické filmové formáty, ale současně také širokou škálu dalších materiálů jako například obinadla, izolepu, krajky, bublinkovou fólii, pokladní pásky a podobně.

Pramítačka je nástrojem pro ohledávání světelně-percepčních jevů jdoucích za hranice prostého iluzorního napodobování pohybu. Je archeoskopem ohledávajícím vlastnosti filmových pralátek. Je cestou vpřed návratem ke kořenům, do doby prekinematografické, do filmového pravěku.

Projekce se uskuteční v tanečním sálu Avalon (vchod z GAMU).

María Prada je španělská vizuální umělkyně žijící a tvořící v Pontevedře v Galicii. Původním vzděláním je architektka. Volné umění vystudovala na univerzitě ve Vigu, kde v současné době dokončuje svůj doktorandský projekt věnovaný vztahu obrazů a jejich materiálních podpor. V roce 2017 představila praktické výstupy tohoto projektu na své první sólové výstavě. María Prada se zaměřuje na teoretický výzkum a spolupráce s dalšími umělci.

http://mariaprada.es/

Zvířata pobíhající v prostoru, který připomíná skládku a je plný haraburdí, starých ojetých vozů, strojů, bláta a plastu. Otázky „kde to je“ a „proč“ nejsou zodpovězeny. Zvláštní ekosystém. Portrét prostředí. Snový obraz. Demonstrace živočišné energie, nenucenosti. Polarita poetiky a ekologického problému. Galerií poletuje oddrolený polystyren.

Je tu projekce, ovšem schází projekční stěna, která by obraz zachycovala. Projekční situace spočívá v instrukci: Chceš-li vidět promítaný obraz, požádej další lidi, aby ti vytvářeli plátno za pomocí kusů polystyrenu, své kůže a oblečení. Pokud je plátno zvědavé, jak projekční výjev vypadá z dálky, popiš mu ho, nebo si vyměňte role…

Při tomto workshopu účastníci vyrobí jednoduchý zvukový nástroj. Tento nástroj se bude skládat z malého elektrického motoru (zdroje zvuku) a povrchu vytvořeného z kartonu a tlačítek. Jako elektrický motor bude použit krokový motor, který při různých rychlostech produkuje zvukové frekvence podobající se hudebním tónům.

Vytvoříme spolu řídící signál (pomocí časovače 555) a napojíme ho na elektrický pohon. Poté, co dáme dohromady elektrické součástky, si pohrajeme s designem. Výsledný objekt bude elektro-akustický experimentální nástroj.

Workshop je určen studentům uměleckých škol i širší veřejnosti a mohou se ho zúčastnit jak začátečníci, tak účastníci s hlubší znalostí dané oblasti. Účastníkům, kteří nemají vlastní zkušenosti s konstrukcí elektronických přístrojů, mohou být elektronické komponenty poskytnuty již sestavené, aby se mohli více soustředit na design výsledného nástroje. Zkušenější účastníci mohou nejprve navrhnout fungování a podobu elektroniky a až v druhé fázi vnější design.

Marloes van Son se zabývá konstruováním systémů, instalací a nástrojů. Elektromechanické systémy, které vyvíjí, využívají a zkoumají přírodní jevy a běžné spotřebiče. Tím, že všedním objektům dává nový účel, se snaží vytvořit neobvyklé ale přece povědomé zážitky. Množství jejích prací se zaměřuje na vizuální složku, ale zvuk je vždy nedílnou součástí výsledného díla. Její nejnovější projekt „Devices“ se zabývá alternativními elektronickými generátory zvuku za užití krokových motorů, astabilních oscilátorů a programů Arduino jako zdroje zvuku.

Workshop se koná v rámci výstavy „Non-Functioning Functionality“ v GAMU a vyrobené nástroje se stanou po následující dva týdny součástí expozice.

Potvrzení účastníci:

PhDr. Milena Slavická, je historička umění, kurátorka a spisovatelka. Dějiny umění a historii absolvovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté pracovala v Národní galerii. V letech 1990–1996 působila jako šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění. Od roku 1999 přednáší na Akademii výtvarných umění. Jako spisovatelka debutovala v roce 2010 knihou Povídky jamrtálské. Společně s překladatelem a filosofem Jiřím Fialou v roce 1996 připravila a vydala publikaci „Vilém Flusser – Moc obrazu, Výbor filosofických textů z 80. a 90. let“ v edici časopisu Výtvarné umění.

Mgr. Kamil Nábělek je teoretik, historik umění a kurátor, vyučuje na katedře dějin výtvarného umění a architektury TU v Liberci. Vilému Flusserovi se věnuje ve své disertační práci.

Mgr. Miloš Vojtěchovský je kurátor, publicista, praktik, historik a teoretik umění. Působí v Centru audiovizuálních studií FAMU. Spoluorganizátor a spoluautor „flusserovského“ symposia „Předpoklady budoucnosti“ v Goethe Institutu v roce 2001.