Archiv autora: Veronika DAŇHELOVÁ

otevřeno: ST – SO 13 – 19 h

textový podklad monologů: Klára Vlasáková

překlad: Vít Bohal

poděkování: Miroslav Pazdera, Jonáš Richter

Lidská práce je, i navzdory mechanizaci, konstantou plynulosti, ale i tření, všech logistických pohybů. 

Otisk pracujících těl a jejich doteky v prostoru překladních hal. Zanechání stop v systému pohybu zboží. Opakující se sekvence a řád marně toužící vytlačit poslední zbytky chaosu. To jsou podmnožiny témat, ze kterých vyrůstá (nejen) fotografická práce Jana Kolského (CZ), aktuálně ukotvená v architektonické spolupráci se Space for Relational Research (DE).

Pohyblivé části

Pomalu se valící masa spotřebního zboží ukrytá uvnitř kartonových obalů působí na Kolského fotografiích jako řeka plná ledu. Kry pukají a kloužou po hladině, ale v krizových úsecích zúžení řeky nebo zákruty se ledové kostky začínají hromadit a zasekávat. Vrší se jedna přes druhou, ucpávají tok vody a začínají se hrnout na břeh. Teprve oteplení rozpouští tuto chladnou zácpu a uvolňuje tok vody. V logistických halách nenastávají takové situace jen na jaře. Pohyb balíků musí být plynulý, neustále hýčkaný a opečovávaný lidskýma rukama. Je to právě lidská práce, která je i navzdory automatizaci a mechanizaci procesů, konstantou plynulosti, ale i tření, všech logistických pohybů.

Logistické haly, jako stěžejní a kritické uzly přepravní infrastruktury se v uplynulých letech staly centrem zájmu Jana Kolského. Vzhledem ke stálému dohledu, kterému jsou pracovníci a pracovnice v halách vystaveni, není jednoduché pořizovat přímo z provozů fotografie ani jiné dokumentární záznamy. Termofotografie jsou však v prostředí skladů běžně využívaným médiem pro včasné určení hrozících poruch mechanických částí jezdících pásů. Z pohledu systému je pořizování termografických záznamů známou a tedy i ne tak nebezpečnou variantou pohledu do vlastních útrob. Jan Kolský se ale místo na přehřáté technické součástky strojů dívá na teplo sálající zaměstnance. Jejich opakující se pohyby a úsilí vedoucí k tomu, aby se chladná masa různě těžkých krabic dala do pohybu správnými směry, zanechává na kartonu stopu. Fotografie a termofotografie, které Kolský v logistických halách pořídil, nesledují jen pohyby lidských těl v nehostinném prostředí, ale zaznamenávají i důkazy jejich minulé přítomnosti. Běžnému pohledu utajené otisky doteků jejich rukou ulpívají na chladných površích a dodávají odosobněnému a co možná nejvíce automatizovanému toku zboží od výrobce ke spotřebiteli homeopatickou dávku něhy.

Z velkého množství materiálů, které Kolský pořídil jak v překladních halách, tréninkových místnostech pro nováčky, tak na logistickém veletrhu, představuje výstava jen zlomek a záměrně téměř opomíjí exteriérové záběry. Masivní, bílé krabice vsazené do bývalých polí zcela utišují příběhy, které se odehrávají uvnitř. Allan Sekula, americký dokumentární fotograf a teoretik, který ve své dnes již ikonické práci Fish Story (1996) sledoval a dokumentoval pohyb nákladních kontejnerů, dopravu po moři a dopady logistického systému na jednotlivá místa spojená s přepravou zboží, položil důležité otázky a sice: “Jak vláda […] přepravuje náklad? Jak to dělá, aniž by o tom mluvili ti, kteří tuto práci vykonávají? Mohla by touha po plně automatizované přepravě zboží být také touhou po mlčení, po tyranii jednoho jediného příběhu?” (Allan Sekula, FISH STORY, s. 32, MACK Books, 2018.) Pohled na logistickou halu zvenčí nám přináší jeden jediný příběh: zboží a pracovní síla putující dovnitř a ven. Aby narušil tuto singulárnost, nechává Kolský ve výstavě zaznít příběhy, založené na osobních rozhovorech se zaměstnankyněmi a zaměstnanci různých provozů, volně rozvinuté spisovatelkou a dramatičkou Klárou Vlasákovou. Slyšíme tak více hlas měkkých teplých částí jinak hranatého a chladného systému. 

Ergonomizace prostorů určených pro pohyb balíků směřuje k unifikované bytosti adekvátních rozměrů. Ideálně plešaté, bez vnitřních tekutin, s velmi stabilním postojem, velkou silou v dlouhých pažích, jasným zvučným hlasem, rychle a bezpečně se pohybující mezi jednotlivými stanovištěmi. Současná pracovní síla je až příliš lidská, příliš různá. Ba co hůř vnáší do hladce se otáčejícího soukolí chaos v podobě brikolérských úprav pracovního a ochranného oblečení, občasná zakašlání a zakoktání ve chvílích voice pickingu, únavu, emoce a občasná zranění.

Sledované vztahy v rámci prostoru překladních hal, následně tlumočené do prostředí galerie nás vedli k oslovení berlínského kolektivu Space for Relational Research. Barbara Herschel, Kaspar Jamme, Felix Künkel a Justus Schweer využívají ve své práci architekturu k estetizaci, politizaci a transformaci prostorových vztahů a způsobů uspořádání. Finální prostorové řešení výstavy se vztahuje k logistickým halám, ale i k vztahům, které se rozehrávají uvnitř. Je restriktivní a návodné, snaží se modelovat pohyb diváka a zvýraznit klíčové momenty práce Jana Kolského.

Jan Kolský je český fotograf zaměřující se na dokumentaci architektury a uměleckých projektů. Vedle své profesionální praxe se okrajově věnuje také uměleckým projektům, které zkoumají průniky mezi uměle vytvořených prostředím, prací a technologiemi. Kolský zakončil své studium na pražské UMPRUM projektem Here There Be Workers (2019), následně vystaveným v galerii Fotograf, v němž problematizoval organizované zaměstnávání lidí v šedé zóně infrastruktur globálních digitálních sítí a téma lidské práce v automatizovaných systémech. Kolský byl dlouhodobým členem kolektivního výzkumného projektu zaměřeného na Ester Krumbachovou, jehož vrcholem byla výstava Sněžný muž – Nosit amulet – Zamotávat archiv (Tranzitdisplay, Praha, 2017), a publikace autorské knihy Za Zelenou liškou. Byl také členem Pracovní skupiny pro výzkum mimosmyslové estetiky, zaměřené na historii a praxi psychotroniky v 70. a 80. letech, jež byla v roce 2020 součástí ceny Jindřicha Chalupeckého.

Projekt Pohyblivé části je Janem Kolským realizován od roku 2019, kdy byl iniciován jako součást knihy Ocelová města: Architektura logistiky ve střední a východní Evropě (ed. Kateřina Frejlachová, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha, Martin Špičák, VIPER, Park Books, 2020) a dílčí výstupy byly publikovány i v rámci knihy Retail Apocalypse (F. Fischli ; N. Olsen ; A. Jasper Eds, Gta Verlag Zurich, 2021) a časopisu ERA21 (#01/2020 Krajiny logistiky). Veškeré záznamy byly pořízeny v několika logistických centrech v západních a středních Čechách a logistickém veletrhu LogiMat ve Stuttgartu v období od roku 2019 do roku 2024.

Space for Relational Research je projekt působící v Berlíně zabývající se estetizací, politizací a transformací prostorových vztahů. Barbara Herschel, Kaspar Jamme, Felix Künkel a Justus Schweer studovali architekturu na Bauhaus University ve Výmaru a na Univerzitě umění v Berlíně. Výzkum vztahů se u nich zakládá na chápání prostoru jako sítě souvislostí mezi různými aktéry, materiály a procesy, které skrze vzájemnou provázanost vytváří místa. Jejich práce spočívá v kritickém zkoumání samotných podmínek utváření prostoru, ruší rozdělení architektury na jednotlivé podobory a vytváří nové formy spolupráce a transformace. Zásadní aspekt jejich tvorby spočívá v utváření mezioborových pracovních přístupů, které dovedou propojovat perspektivy architektury, urbanismu, ekologie, občanské společnosti a veřejné administrace. Projekt Space for Relational Research vydal ve spolupráci s nakladatelstvím adocs knihu Troubled! Architecture of Ruinous Landscapes. Společně s Atelier Le Balto a Miroslavem Pazderou získali třetí místo v soutěži na ekologickou obnovu Chotkových sadů. V uplynulých letech uspořádali několik výstav věnovaných ruinním krajinám, mimo jiné výstavu Troubled! v Adlerhalle a na UdK v Berlíně. Publikovali řadu článků: A Greenhouse for Berlin v časopise Art of the Working Class (o péči o Tempelhofer Feld), Auf dem Glatteis – zur Krisenhaftigkeit des Raumes v časopise protocol a Architektur ruinöser Landschaften ve Forum Stadt. Přispěli k festivalu Fluid Interdisciplinarities na HU Berlin a k Swamposium na Floating University, působili jako hostující kritici na TU Berlin a vyučovali na Berlin International University a Hochschule München. Jejich práce byla oceněna cenou Otto-Borst-Prize a Max Taut Prize.

Výstava vznikla za finanční podpory stipendijního programu Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury ČR a Česko-německého fondu budoucnosti.

kurátorka: Viktória Pardovičová

produkce: Nikola Brabcová

grafika: Žofia Fodorová a Pavla Nečásková

technická podpora: Ondřej Konrád, Villads Rex

foto dokumentace: Eliška Klimešová

překlady a korektury textů: Vít Bohal

poděkování: Centrum audiovizuálních studií FAMU

Otevírací hodiny: Středa – sobota 13 – 19 h

11. 3. 2026, 17:00 FAMU Guest Talks: Paula Malinowska / FAMU U1, Smetanovo nábř. 2, Praha 1

20. 3. 2026, 17:00 Komentovaná prohlídka výstavy a dernisáž, Facebook event

Výstava uvažuje o formách synestezie v kontextu těl, mysli a vněmů, v nichž se prolínají smyslové modality různých entit existujících v digitálním, posthumánním a technologickém prostředí. Projekt rozvíjí diskurz o přístupech k vnímání s odkazem na krizi lidské smyslové autenticity a upřímnosti v kontextu zátěže a výzev současných systémů mocenských struktur, dohledu a produkce. Pracuje s myšlenkou Maurice Merleau-Pontyho, který v textu Fenomenologie vnímání píše o synestezii jako o důkazu, že naše vnímání nevzniká reakcí oddělených smyslů, ale jejich dialogem vytvářejícím dynamické interakce celého těla a okolního prostředí – reality. Výstava neusiluje o doslovnou interpretaci přístupů k neurologickým procesům nebo jejich modifikacím, ale stává se situací, pozorováním a příležitostí k setkání. Instalace tří autorek propojují výzkumy ze sféry intermédií, mezidruhového soužití a jejich potenciální poetiky i nekonformity s cílem rozšířit rámce přijetí alternativ často nuceně potlačovaného přirozeného prožívání a smyslové citlivosti. 

Momenty, které se nemusejí vztahovat ke konkrétní, jazykem popsatelné situaci, momenty, jež zanechaly vzpomínku, pocit, otisk v mysli, těle, vzduchu. Zdají se být až příliš blízko, a přesto se současně vzdalují, odcizují, cenzurují a záměrně redukují – důležité je být na příjmu, online a „up to date“. Dovolíme si dostat se někam mezi kůži a mysl, paměť a sen, nostalgii a dotyk? Někam mezi ekosystémy technologie, organických společenství, těla a intimity, které se dokážou propojit v časoprostoru výstavy, situace či konverzace? Mikrosvěty, jež umožňují zastavení, ztracení se a vzpomínky, které nejsou výhradně lidské ani pozitivní, ale v nichž se setkávají kontrasty každodennosti a imaginace – všechny jsou zde relevantní. Tady i tam, minulý pátek nebo teď.

V přetrvávajícím stavu krizových situací, procesů a problematik vznikají proplétané vztahy závislé na sociálních sítích, prekarizaci času, ale také soukromí, emocí či zdraví. Rytmus každodennosti, založený na tlaku, který je často podmíněn snahou o úspěch, uznání či nezbytný pracovní výkon, občas doplňují algoritmy nabízející rychlou, instantní pomoc, jež se kontinuálně přibližuje k toxickým vrstvám virtuálních platforem. Jejich toky zároveň dokážou – v závislosti na míře naší snášenlivosti – pravidelně připomínat, že jinde je to ještě horší: sebemonetizace, klimatický žal, ozbrojené konflikty a politické praktiky podmiňující degradaci a šíření dezinformací.

Co se v časech permanentní simultánnosti, která se v posledních letech stala přítomnou normou, zaznamenává v paměti lidských smyslů a jejich receptorů a do jaké míry jsou schopny přijímat a vstřebávat? Kým se stáváme, pokud se zažité návyky naší mysli, emocí a smyslů ve společnosti neustálé produkce vymknou kontrole? Jde o otázky, které by v kontextu katastrof páchaných v souvislosti s ozbrojenými konflikty a mnohými dalšími mohly být považovány za irelevantní či až příliš banální. Nejsou však právě vnímání nebo psychika aspekty, jež se v náročných časech stávají zranitelnějšími než fyzická schránka, kůže a tělo? Neskrývá se právě v těchto (ne)viditelných místech potenciál, ale zároveň i ohrožení lidského druhu, který se dostává na pokraj globální a dlouhodobé paralýzy?

Synestezie je pojem odvozený z řeckých výrazů syn- = spojení a aesthesis = cítění, a lze jí z neurologického hlediska chápat jako proces, při němž konkrétní smyslový orgán při přijetí podnětu mimovolně vyvolává další vjemy typické pro jiné smyslové orgány či emoce. Současné multisenzorické vnímání a neustálá produkce interakcí, podmíněná všudypřítomnou digitalitou, lze v tomto smyslu přirovnat ke stavu zahlcení, který se stává zátěží a vede k postupné stagnaci či dezorientaci. Franco Bifo Berardi v této souvislosti zmiňuje jakýsi „senzorický režim“, v němž je naše vnímání napojeno na technologicky zprostředkované podněty, přičemž se kromě lidské závislosti neustále zvyšuje míra jeho kolonizace ekonomickými zájmy.

Spleti podnětů, v nichž jsou smysly nuceny fungovat jako propojený systém mediovaných stimulů, nás zaplétají do dystopických i utopických stavů a někdy také dobrovolných krátkodobých ztrát bytí v přítomnosti. Upřímnost těchto momentů však závisí na našem individuálním rozpoložení, odolnosti i schopnosti přijmout jejich problematické vrstvy. Vyžadují neustálé odhadování míry jejich zhoubnosti nebo mechanismů kontroly, zároveň se však staly absurdními i přirozenými. Zde lze zmínit například ontologický rámec Rosi Braidotti, která odkazuje k současné rekonfiguraci smyslového bytí. Z této perspektivy by bylo možné synestezii chápat jako základní a přirozenou vlastnost posthumánní percepce, v níž smysly nefungují odděleně, ale jako propojené pole afektivních, technologických a environmentálních vztahů.

Prostřednictvím výstavy rozšiřujeme, proplétáme a zpochybňujeme perspektivy lidských bytostí a uvažujeme o schopnostech vnímavosti entit, které by mohly nabízet alternativu udržitelnějšího společného bytí. Navzdory jejich syntetickému, spekulativnímu či naopak až příliš naturálnímu a nekonformnímu původu, vzhledu či chování, odkazují tyto organismy k hodnotě a vrstvám vztahů  a bytí, které jinak zanikají ve stavu současné synestezie – splývání smyslů, ale i činností a emocí. Nabízí se otázka: Jde o stav ohromení – anestezie, ztráty lidské citlivosti ve snaze o rezistenci –, nebo se tato situace otevírá perspektivě, která vyžaduje přijmutí multisenzorické zkušenosti či podceňovaných vlastností mimo-lidských životů jako reality, jež si vedle kritické reflexe zaslouží také hledání způsobů pochopení? Tři instalace se stávají možná až příliš blízkou zkušeností – předobrazem mezidruhové koexistence a vnímavosti, jež otevírá diskuzi o možnostech překonání hierarchicky formovaného systému současných, člověkem řízených mocenských struktur i sebedestruktivních způsobů prožívání.

Prostředí vytvořené Zlatou Ziborovou rozvíjí její diplomový projekt CorpUs SCOBY, který v intermediální situaci zve ke setkání entit – bakteriální celulózy vznikající při fermentaci Kombuchy a dalšího organického odpadu. Autorka pracuje s participativním a symbiotickým aspektem mimolidského života, který se stává spoluaktérem v procesu její tvorby a zároveň hlavní postavou nově vznikajících vztahů. Skleněný objekt a keramické sonické nádoby společně ztělesňují pomyslné dělohy – místa pro život a růst bytostí, jež se chystají testovat multisenzorickou citlivost nebo míru akceptace jejich nonkonformity. Živé bakterie zde také odkazují k lidskému mikrobiomu, který prochází proměnami, výzvami i ohrožením. Vzniká zde dialog a partnerství v koexistenci lidského a mikrobiálního života usilujícího o spolupráci, která však nefunguje bez kompromisů.

Digitální vrstvy díla Permeable Becoming  představují imerzivní zážitek ve virtuální realitě, prostřednictvím které Patrícia Chamrazová pracuje s možností nebo nemožností vciťování se a pochopení mimolidských bytostí. Narativ videa odkazuje k výzkumu nálezu nejstarších záznamů života na Zemi a provází útrobami geologických, biologických i časových vrstev, které navzdory své vizuální poetice a harmonizujícím momentům ve druhé části přecházejí do stavu absolutní ztráty kontroly. Prvky fikce ukotvené ve fragmentech známých biologických prostředí rozvíjejí úvahy o potřebě rekonfigurace antropocentrických struktur a zpochybňují lidskou dominanci. Autorka usiluje o transformaci lidské smyslové vnímavosti, a na příkladu mikroorganismů ukazuje potencialitu nově vznikající mezidruhové citlivosti.

Třetí část výstavy vytváří časoprostor spojující film Vetviace sa svetlo a záblesky úsvitu a objekt ze série (Non)Botanical Bestiary. Paula Malinowska zde prostřednictvím zpracování poznatků a dat z vědeckých výzkumů a spekulativní fikce představuje příběh mušky světlušky. Vnímání světla, recepce pohybu a vztahů živočichů, kteří svými senzorickými schopnostmi stále patří k lidmi nedostatečně pochopeným bytostem, se stávají základem narativu, jenž zpochybňuje možnosti vědy a nabízí alternativní scénáře narušující lidskou racionalitu. Instalace komunikuje s objektem skulptury nadrozměrné hybridizované entity. Její tělesnost ve formě 3D tisku, vycházející z propojení botanické přirozenosti – konkrétně studie bobule břečťanu – a autorské ruční práce, otevírá dialog o autenticitě percepce, symbolice rezistence rostlinné bytosti i aspektech spolupráce artificiálních a organických struktur a těl.

Patrícia Chamrazová

Patrícia Chamrazová se věnuje současným otázkám ekologie, akcelerujícímu technologickému rozvoji a mezidruhovým formám vnímavosti, přičemž pracuje s digitálními médii. Je absolventkou oboru transmédií na University of Applied Arts ve Vídni a intermédií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde v současnosti pokračuje v doktorském studiu na katedře Digitálních umění. Ve své praxi využívá fluiditu uměleckých médií; její tvorba zahrnuje audiovizuální instalace s prvky XR, které často rozšiřuje o textové vyjádření a objektové prvky. Pohybuje se na pomezí abstraktního a organického, konceptuálního a intuitivního, mezi vědou a metafyzikou. Její přístup je charakteristický imerzivitou a jemnou digitální estetikou s cílem transformace ve fyzické i digitální sféře. Inspiraci čerpá z posthumanistické filozofie, mikrobiologie a studia nových technologií. Její díla byla součástí výstav jako například Sensing the In-Between (Šopa Gallery, Košice, SK, 2025), Leaving Traces (Vektor VR Section at Verzió Film festival, Budapešť, HU, 2025) či Resensing – Beyond Symbiosis (Vašulka Kitchen Brno, CZ, 2024) a další. Absolvovala rezidenční pobyty Foreign Objekt – Posthuman symposium (online, 2024), Kair rezidencia (Košice, SK, 2024) nebo Feral Artists in Residence at Schmiede (Hallein, AT, 2023).

Paula Malinowska

Paula Malinowska se věnuje digitálním médiím a fotografii. Je absolventkou katedry Intermédií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde v současnosti působí, a zároveň je doktorandkou na katedře Digitálních umění. Její umělecká praxe zahrnuje CGI audiovizuální díla, techniky 3D tisku i fotografií, které dále rozvíjí do multimediálních instalací. Ve svém výzkumu vychází ze studií v oblasti biologie, klimatologie a vývoje digitálních technologií, jež propojuje s prvky spekulativní fikce a fantastiky. Často se zaměřuje na životní cykly bytostí (organismů), které se stávají inspirací pro tvorbu příběhů překračujících hierarchizace stanovené lidskou společností a nabízející alternativní pohledy na možnosti empatických vztahů či komunikace. Její tvorba byla prezentována na výstavách, mezi nimi například More Than Human (Light Art Museum, Budapešť, HU, 2025), Sentience (Voloshyn Gallery, Miami, Florida, US, 2024) či Whoever settles in a perfect home will have to move (GLASSBOX, Paříž, FR, 2023) a další. Absolvovala rezidenční pobyty v MuseumsQuartier ve Vídni (2023), Residency Unlimited v New Yorku (2024) a v galerii Plato v Ostravě (2025).

Zlata Ziborova

Zlata Ziborova vychází z výzkumu látek a surovin organického původu, které se objevují v běžné každodenní praxi nebo jsou automaticky považovány za odpad. V roce 2024 absolvovala studium na AVU v ateliérech Nová média 2 a v současnosti působí v Praze. Ve svých intermediálních projektech často pracuje s tělesnými materiály, jako jsou ochlupení či krev, které dále transformuje a vytváří tak poetické reflexe vztahů mezi tělesností, intimitou a uměleckou produkcí. Pracuje s organickým odpadem a rozvíjí spolupráci s entitami, jako jsou bakterie, kvasinky a další organismy. Zajímá se o ekofeministickou teorii, mezidruhové vztahy a témata produkce a udržitelnosti. Od roku 2021 pracuje na projektu My Body Is a Factory, v jehož rámci usiluje o opětovné využívání a spoléhání se na produkci vlastního těla. Při práci s tělesnými látkami a více-než-lidským světem využívá média, jako jsou fotografie, video, participativní performance či objektová tvorba, přičemž akcentuje potřebu citlivosti vůči mezidruhovým společenstvím. Mezi její výstavní projekty patří například Feastopia (Industra Art Gallery, Brno, 2025), The Polymorphs Between Us (Světova 1, Praha, 2024) či Sféry Intimity (Pragovka Gallery, Praha, 2023). Absolvovala rezidence Fundacja Inicjatyw Kulturalnych Potok v Polsku (2025), Brno Artist in Residence při Domě umění města Brna (2025), Macro-biotopes v Bihaći v Bosně a Hercegovině (2024) a další.

✷ Vernisáž: 3. 2. 2026, 18:00
‣ Výstava: 4. – 8. 2. 2026
❄︎ Otevřeno denně: 13 – 19h

Facebook Event

Dílna Marie Lukáčové: Matouš Benian, Ema Medřická, Erik Humlíček, František Šimek, Benjamin Bílek, Yana Kadurina, Emma Erben, Claude Johann Čierny

TEXTY K VYSTAVENÝM PRACEM

Matouš Benian : Password:wickedwitch_51

Dílo reinterpretuje vývoj digitálního čarodějnictví a pokouší se vizualizovat přechod a adaptaci z tradičního pojetí nadpřirozena do jeho elektro-digitalizované podoby. Pracuje se třemi výtvarnými objekty, které vycházejí z popkulturního pojetí čarodějnické kultury, jež je ve filmech často stereotypizována a zjednodušována. Nositelný amulet, obětní čepel a čarodějnický Wi-Fi router, jsou vytvářeny kombinací přírodních materiálů, jako je chlebová modelovací hmota nebo zvířecí srst, v kontrastu s elektrotechnikou, kterou se zde pokouším folklorizovat. Objekty fungují jako interface mezi fyzickým a digitálním prostorem. Pokus mystifikace, utváření digitálního mýtu a analogie, která hledá balanc mezi tradičními organickými prvky a těmi syntetickými digitálními. Projekt hledá  asociace mezi různými prvky obou stran: například mezi ochrannými runami a klávesovými zkratkami. Sítotisk zobrazující diagram, odkazuje na popkulturu a v kontextu konstruovaného světa funguje jako proroctví, nastiňuje hierarchii a strukturu fungování. Password:wickedwitch_51 funguje jako světotvorba a v němž se vytváří fikční rámec skrze nějž nezávisle vzniká děj i jednotlivé postavy pro budoucí film. Součástí instalace je i parodizující haul video v TikTok formátu, představující jednotlivé předměty a jejich moc. 

Ema Medřická: Můžeš se vrátit, ale nikdo tam už nebude / You can go back, but nobody’s gonna be there

Je rok 2026 reinkarnací roku 2016? Proč se dnes mladí lidé vracejí myšlenkami zpět v čase? Co jsme tam zanechali? Pokud se tam vrátíme, bude tam ještě někdo? Projekt vychází z textů Marka Fishera, který pracuje s Derridovým pojmem Hauntologie, což je filosofický pojem popisující jak minulost, přítomnost a ztracené budoucnosti neustále ovlivňují současnost. Tato nostalgie se nad námi vznáší jako všudypřítomný duch, přízrak něčeho, co zde kdysi bylo, ale co už není možné nikdy vrátit. Vidíte před sebou tři svítící obrazovky, z nichž každá reprezentuje určité období dívčího dospívání v období okolo nultých let a dále. To, co bylo na těchto předmětech promítáno, je navždy zakonzervováno ve výšivce, prezentovaného na průsvitné bílé zácloně, odpovídající prchavému pocitu nostalgie. Monitor s výšivkou webového rozhraní HryDnes.cz představuje večerní herní seance s kamarádkou ze základní školy. Ve chvílích, kdy máme hotové všechny domácí úkoly, zapínáme online hru, když se máma nedívá, proklikáváme se do chatovacího fóra, kde opravdu nemáme co dělat. Tablet, na kterém sledujeme vybrané scény z filmů inscenovaných pomocí hraček Littlest Pet Shop. Pocit porozumnění nikdy nebyl tak silný, jako právě tehdy, skrze plastového králíčka. Na telefonu si prohlížíme staré fotografie z dětství. Připomínáme si vzpomínky, na které bychom už dávno zapomnělx, nebýt toho, že jsou navždy uzamčeny v paměťové kartě. Tyto předměty jsou ukryty v bílém bunkru, společně vytvářejí ucelený prostor – matnou vzpomínku zbavenou jakékoli konkrétnosti, potisku či barvy. Diváctvo se do bunkru nemůže dostat, může do něj pouze nahlédnout v podřepu. Dívá se do něj jako do studny; je jen na něm, jaký odraz v ní uvidí.

Erik Humlíček: August Nights 

Audiovizuální dílo, které slouží jako reflexe a záznam srpnových nocí, během nichž se autoři vědomě snažili o prožívání jednoduchého, téměř spirituálního způsobu života a o hlubší vnímání krás každodennosti. Prožívání přechodného období, v němž se prolíná nostalgie, svoboda, samota i nejistota z budoucnosti. Autor reflektuje intimní vztah k místům, nocím a opakujícím se rituálům, které mu poskytují pocit ukotvení a kontinuity v čase. Výrazná je ambivalence emocí – na jedné straně vděčnost, euforie a pocit propojení se světem, na straně druhé úzkost, závist, smutek a obavy z nenaplnění vlastních snů. Opakujícím se motivem je touha po svobodě, autentickém sebevyjádření a životě mimo konvenční struktury, stejně jako vědomí osobního růstu, dozrávání a potřeby důvěřovat vlastní cestě. Celek působí jako osobní deníkový záznam zachycující liminální stav mezi minulostí a budoucností, dětstvím a dospělostí, zakořeněním a útěkem. Ve spolupráci s Jody Salvarajovou vznikla hudební skladba, jejíž textová i hudební složka usiluje o zachycení atmosféry těchto esotericky laděných nocí. Vizuální část díla je inspirována nočním prostředím malého města a motivy vesmíru, konkrétně srpnovým meteorickým rojem Perseid. Autor prostřednictvím tvorby vizuálů k hudbě navazuje na svou předchozí zkušenost s animací a ilustrací a záměrně se k těmto formám vizuálního vyjadřování vrací. Tato píseň a vizuální doprovod je introdukce do světa, který se bude ještě rozvíjet a růst další hudbou a vizuály.

František Šimek: Half–Earth Paradise

Dílo Half⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠Earth Paradise je sérií fotografií, které byly vyfoceny v různých městech po Evropě v průběhu několika posledních let. Výjevy na nich koexistují s veřejným prostorem jako jeho  trhliny, chyby v plánování, glitche v počítačovém programu. Momenty v čase a prostoru, kdy se přirozený obraz města narušuje a rozpadá. Fotografie doplňuje video poskládané z frází převzatých z promo materiálů developerských firem, které přinášejí vize hypermoderních měst a technologického pokroku. Jejich vzájemný kontrast subverzivně nahlíží situaci, v níž společnost upírá pozornost k futuristickým představám, zatímco reálný, přítomný, fyzický prostor se před očima postupně rozpadá.

Benjamin Bílek: Teaser k filmu Až chcípnem, to pustíme

Začátek roku 2020. Šířící se zprávy o záhadném viru pocházející z Číny. Svět se děsí o rostoucích číslech nakažených. Města padají do karantén. Zprávy varují, lidi to ignorují a lidé umírají, něco je špatně víc než se říká. Covid způsobuje něco děsivějšího než záhadný zápal plic, něco co neumíme ještě pojmenovat.

 Yana Kadurina: `Zpověď masky`

Tato série fotografií vzniká jako vizuální předobraz připravovaného filmového projektu. Nesnažím se vyprávět příběh, ale zachytit jeho atmosféru, vnitřní napětí a obrazový jazyk ještě předtím, než se promění v pohyblivý obraz. Fotografie se soustředí na detaily těla, fragmenty látek, povrchů a symbolických objektů. Nejde o konkrétní situace ani portréty, ale o útržky smyslové zkušenosti: kůži, ruce, záhyby textilií, lesk kovu, ostré hrany, barvu. Vizuální svět vychází z pohádkové a mytologické imaginace, nikoli však z jedné konkrétní pohádky. Snažím se zde propojit krásu, křehkost a skrytou krutost. Fragmenty působí jako obrazy vytržené z paměti, v nichž se realita přirozeně prolíná s představou.

Emma Erben: 3vil_3y3

Video-instalace zkoumá vizuální identitu dystopického světa skrze otázku svobodné vůle. Ne jako absolutní kontrolu, ale jako omezenou schopnost zasahovat do procesů, které už byly spuštěny. Mozek zde nefunguje jako jednorázový spínač rozhodnutí, nýbrž jako nepřetržitý proces, v němž soupeří zkušenosti, emoce, intuice a unikátní pomocný A.I.C. čip. Rozhodnutí vzniká dříve, než si ho vědomě uvědomíme. Instalace klade otázku, zda je svobodná vůle skutečná, nebo pouze iluzí kontroly nad sebou samým. Zároveň otevírá téma technologií a systémů, které mohou myšlení nenápadně přesměrovávat. Svoboda zde existuje v rámci mantinelů, za které již nedohlédneme, a pravda zůstává skrytá, zakódovaná v samotné struktuře systému. V tomto světě se svoboda nevytrácí náhle, ale postupně, v procesech, které běží mimo vědomou kontrolu subjektu.

Johann Čierny: Transmitter-Receiver

✺ Vernisáž: 27. 1. 2026, 18:00
‣ Výstava: 28 – 30. 1. 2026
❄︎ Otevřeno denně: 13 – 19h

Facebook Event

Studenti AKF vystavující klauzurní soubory +  výstupy projektu Soutok:

Eliška Šťásková, Sharan Nair, Momo Ogura, Logan Perrin, Rin Do, Michela Tozzi, Febe de Kegel, Eduards Kurečko, Þorbjörg Ingvarsdóttir, Yağmur Sorgucu, Olga Przepiórka, Martin Čížek, Anna Hlinovská, Sofie Sováková, Eva Vacková, Andrea Garcia

Studenti vystavující pouze výstupy projektu Soutok:

Alena Harciníková, Radka Kejvalová, Hordii Kuzmich, Martina Mrázová, Klára Nováčková, Kate Ortenzi, Jaroslav Souček, Sára Waissi, Serdar Çimen, Đorđe Putnik, Laura d’Assche, Ava Thomale

Fotodokumentace výstavy + vernisáže: Eliška Klimešová

❅ Vernisáž: 22. 1. 2026, 18:00
❆ Výstava: 23 – 25. 1. 2026
❄︎ Otevřeno denně: 13 – 19h

Facebook Event

Fotodokumentace instalace a vernisáže: Eliška Klimešová

Otevírací doba:  Středa – sobota, 13.00 – 19.00

SYMPOZIUM: 10. 12. 2025, 9:00 – 18:00

Křest zinu: 7. 1. 2026, 18:00

FB event: https://fb.me/e/8Y5ttRHFs

Dramaturgie:  Roman Poliak

Technická podpora: Ondřej Konrád

Překlad / Translations: Vít Bohal

Foto: Jan Kolský, Eliška Klimešová, Jakub Pavlík

Jedna – jako individualita, jedinec. Dvě – jako Natálie Rajnišová a Anna Chrtková, dva umělecké výzkumy, vzájemná podpora a konzultace. Tři – jako nejmenší jednotka kolektivu, vstupující do nových vztahů, nadhled, zpětná vazba. 

Společně studujeme doktorské studium, obě máme za sebou magisterské studium scénografie, obě se považujeme za scénografky. I když si navzájem pomáháme, přesto nám něco chybí. V akademickém poli si připadáme osamoceně, přitom oba naše výzkumy (Kolektivní kostým – Natálie Rajnišová a Scénografický výkon – Anna Chrtková) prototypují a testují způsoby kolektivního vztahování se ke světu, k sobě a k druhým prostřednictvím scénografického bádání. Zabýváme se latourovskými vztahovými sítěmi, všímáme si více než lidských asambláží a hledáme způsoby vědomého prožívání lidských i více-než-lidských forem kolektivity. 

Na naše výstupy se pohlíží optikou vědy. A tak se, stejně jako ostatní akademici a akademičky, pohybujeme časem, který strukturují výzkumné granty, rytmizované každoročním sběrem výsledků do Rejstříku informací o výsledcích (RIV), v našem případě ještě i do Registru uměleckých výstupů (RUV). Kvalita našich výstupů je měřena, bodována, hodnocena, a pak vržena na volný trh s věděním, kde počty publikací a citací určují hodnotu a význam tvůrců-vědkyň a vědců. A při tom všem se nám na obzoru matně formují mračna pochyb – a kdo že to bude vlastně číst? Existuje specifická divácká skupina pro umělecký výzkum?

Výstava 1, dvě, 3 je naší velmi praktickou odpovědí na potíže intersekce umění a akademického světa. V tomto světě budeme vždy velmi nevypočitatelným, velmi těžko zařaditelným a možná až příliš otevřeným hráčstvem. Výstavu otevíráme jako trhlinu, která nám umožňuje si nastavit ve světě indexačních tabulek a citačního impaktu vlastní pravidla. Vytváříme si zázemí, které nám chybí. GAMU se stává prostorem pro vytváření dočasných instalací, oborových setkání, ateliérem, laboratoří, místem zpětné vazby, výměny znalostí, sdílení, vzájemného se ovlivňování, společného pobývání nebo “jen” odpočinku. Zde se umíme orientovat mnohem lépe než ve světě akademie. Výstava je (na rozdíl od performance nebo divadelního představení) v Metodice hodnocení výzkumných organizací definována jako relevantní akademický výsledek. První část galerie přetváříme ve specifickou studovnu, ve které prezentujeme metody našich výzkumů. Metody učení, dialog, setkávání, skicování, mapování a hmatu, citu, materiálu slouží jako přístupové klíče ke čtení jednotlivých výzkumů, které jsou umístěny ve dvou oddělených místnostech v zadní části galerie. Výzkum Kolektivní kostým je zastoupen textilním objektem (Naše kůže dýchá stejný vzduch, 2024), instalací (Opakování 1-7, 2025) a sérií fotografií (1,2,3,4,5,6,7, 2025), výzkum Scénografický výkon zastupuje řada schémat (Uživatelské manuály Y Events, 2019-2025), a tři situační modely (My tři: situace, Bitva o libidinální prostor I a II, 2023-2025). 

Výstavou 1, dvě, 3 nabízíme návštěvnictvu ponor do metod, které umožňují poznat svět a zas o něco vědoměji ho prožít.

Anna Chrtková (1994) je scénografka, kurátorka a umělkyně. Vystudovala scénografii v Brně na JAMU a Teorii interaktivních médií na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity. Jako scénografka spolupracuje s divadly v ČR a na Slovensku (např. Západočeské divadlo v Chebu, Husa na Provázku, HaDivadlo, Divadlo Ludus). Společně s kolektivem Intelektrurálně stojí za oceněným studentským projektem pro Pražské Quadriennale Praha není Česko (2019). Od téhož roku působí jako kurátorka řady událostí Y Events  v pražském Divadle X10. Je členkou unaveného uměleckého kolektivu Monika (výstavy Logika růstu, MUD Benešov, 2023; The Great Burnout, galerie TIC, Brno, 2025) a od roku 2022 působí jako doktorandka a externí pedagožka na pražské DAMU. Její umělecký výzkum Scénografický výkon: schéma, model a schůzka jako nástroje pro kurátorskou akci se zaměřuje na metodologický potenciál scénografie jako praxe pro vytváření událostí a prezentace vizuálního umění pomocí scénografických nástrojů (schéma, model, schůzka). 

Natálie Rajnišová (1994) je scénografka, kostýmní výtvarnice a hudebnice. V roce 2020 dokončila magisterské studium na KALD DAMU, nyní pokračuje v doktorském programu s uměleckým výzkumem o Kolektivním kostýmu – rolí látky jako propojujícím materiálu v performanci. Zaměřuje se v něm na scénografické a dramaturgické postupy práce s textilem, jeho materialitou a potenciálem vytvářet kolektivní situace. Na DAMU nově také působí jako externí pedagožka. Ve své práci se zajímá o divadlo na pomezí výtvarného umění a instalace. V roce 2022 spoluzaložila performativní platformu Laguna Resort, jež zkoumá divadelní inscenování ekologických témat, možnosti látky a kostýmu. V uplynulých letech spolupracovala na výstavách a performancích pro galerie MUD Benešov, Umakart, Fait Gallery, INI Gallery a Fotograf Gallery. Také se podílela na divadelních projektech v prostorách Nová Scéna ND, Alta, Alfred ve Dvoře, Malé divadlo, divadlo Minor, Dejvické Divadlo, Venuše ve Švehlovce, Palác Akropolis a dalších. Mimo to je členkou hudební kapely TAMARA, jež byla v roce 2022 nominovaná na Ceny Anděl, Vinyla a Apollo za debutové album Anderson.

Sympozium ZAŽÍT, POZNAT VĚDĚT: Umělecký výzkum mezi materiálem, tělem a prostorem.

Experimentální konferenční formát zaměřený na do hmoty vnořené a vtělené (embedded a embodied) předávání vědění. V rámci symposia vystoupí doktorandstvo a umělectvo českých vysokých škol a pozvaní zahraniční hosté.

Prezentující: Ricardo Basbaum (BR), Martina Hajdyla Lacová, Lukáš Hofmann, Hana Chmelíková, Anna Chrtková, Valentýna Janů, Kryštof Kočtář, Tomáš Moravanský, Natálie Rajnišová, Judith Seng (DE)

WORKSHOP ✺ 6.1. 2026 se v GAMU odehrála taneční lekce Dance Well pro seniory pod vedením členek DanceConnected ve spolupráci s vystavující umělkyní Natálií Rajnišovou. Skupina se zúčastnila pohybových cvičení a hravých propojování v interakci s dlouhým pruhem látky, který je součástí instalace Naše kůže dýchá stejný vzduch umístěné v jedné z místností výstavy. Foto kredit Eliška Klimešová

Otevřeno denně : 13.00 – 19.00

Komentovaná prohlídka: 20. 11. 2025, 18:00

FB event: https://fb.me/e/1QUEzNYYJL

‚‚Každý člověk nosí v mysli město, jež se skládá pouze z rozdílů, město bez tvarů, bez určité podoby, kterou pak skutečná města dotvářejí.“

Italo Calvino

Ve wiesbadenském muzeu umění je v posledních dnech nezvykle rušno. Nečekaný zájem vzbuzuje víc než sto let starý obraz Friedricha Heysera zpodobňující utonulou Ofélii splývající mezi lekníny. Fandomu Taylor Swift totiž neuniklo, že na dotyčný obraz odkazuje video k úvodnímu tracku jejího nedávno vydaného alba. Swift ve videu vystupuje z vody i z obrazu, a podle vlastních slov se tak vzpírá Oféliinu osudu.

Ofélii se podobá taky ústřední protagonistka nového filmu Nikoly Ivanova. I ona ožívá a uniká svému určení, jako by odkláněla umělecký male gaze i kurátorský mansplaining. Komu je potom adresován další z Ivanovových milostných dopisů na rozloučenou, v němž se tentokrát mísí podivně nedramatické melodrama, samomluvný proud výčitek i motivační promluva imaginárního kouče?

Paralely mezi steskem po ztracené lásce a oplakáváním rozvrácené klimatické stability v Ivanovově filmu vyvstávají až podezřele návodně. Taková návodnost totiž zakrývá, že domény osobního a politického se v umělcově práci především míjí. Nejsou tu identické jako v tom známém feministickém sloganu, ale analogické. Jedna se nedá beze zbytku převést na druhou. Nejedná se přitom o žádné přitakání regresivnímu patriarchátu. Jedná se právě o onu neredukovatelnost osobní sféry, která se může, ale nemusí stát politickou.

Souvislost mezi psychickou a environmentální dimenzí se rozvíjí i ve dvou Ivanovových fotografických sériích. První dokumentuje švýcarský ledovec pokrytý plátny, které jej mají ochránit před slunečními paprsky, a zpomalit tak jeho nezadržitelné tání. Druhá, pořízená v bulharské Varně, se váže k vypuštěné nádrži s půdorysem ve tvaru Černého moře, na jehož pobřeží se nachází.

Názvem výstavy se Ivanov vlamuje mezi neviditelná města popsaná ve stejnojmenném románu Italo Calvina, a to s největší pravděpodobností do sekce označené „město a paměť“. Souvislost architektonického či urbánního prostoru s pamětí není nijak neznámá. Ivanov však nestaví žádné paláce paměti. Jeho město naopak nabývá antimnemonické funkce. Nepomáhá pamatování si věcí, ale jejich zapomínání.

To platí i o vystaveném modelu sestávajícím z různých měst, která se potápějí a propíjejí jedno do druhého. Jednotlivá města jsou stejně zaměnitelná jako jejich obyvatelé. Odcizení splývá s něčím podivně povědomým. Generická výpověď pochopitelně nenabízí ani možnost ztotožnění, ani žádné smysluplné východisko. To totiž může vyvstat jen z nahodilých jednotlivostí a neočekávaných návratů. Takové události se nicméně dají rozpoznat právě jen na generickém pozadí.

Dimenze jednotlivostí a osobních záležitostí přitom není striktně ohraničená. Žádná láska ostatně není původní, jak říká Roland Barthes, a Anne Sauvagnargues k tomu dodává, že se nikdy nemilujeme s druhou osobou jako celkem. Jiným způsobem se k fragmentárnosti milostných promluv vztahuje socioložka Eva Illouz. Podle ní v západní kultuře citelně chybí reprezentace situací, kdy se prostě nezamilujeme anebo kdy přestáváme milovat. Dílčí odůvodnění pak spojuje s faktem, že žijeme v dramatech a jejich prostřednictvím, zatímco „odmilování“ nenabízí jasně strukturovanou zápletku.

I takový postřeh tady zřejmě nabývá obecnější platnosti, a přitom se nemusí, ale může vázat k naší neschopnosti ukončit toxický vztah s industriální a kapitalistickou modernitou. Návštěvu Ivanovova neviditelného města potom můžeme chápat jako ponor do potenciálně produktivní melancholie.

Vojtěch Märc

Nikola Ivanov je intermediální umělec, který pracuje především s fotografií, videem a textem. Zajímají ho témata času, paměti, noci, spánku, biopolitiky a v aktuální výstavě také téma mizení na environmentální i osobní úrovni. Studoval na FAMU a UMPRUM. Účastnil se řady samostatných i skupinových výstav a rezidenčních pobytů v České republice a v zahraničí. Je editorem antologie Odpočinek v neklidu (2022) věnované biopolitice spánku a autorem knihy Oslepeni jasem (2025), která se zabývá kolonizací noci a historií plánů na osvětlování nočních oblastí pomocí zrcadel umístěných na oběžné dráze. Od října 2024 spoluvede Ateliér aplikované fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Působí také jako metodik Katedry grafiky na pražské UMPRUM.

Poděkování:

Velké poděkování všem, kdo se na výstavě podíleli: Lenka Janíčková, Josef Majrych, Karel John, Mikuláš Karpeta, Alžběta Malá, Kryštof Hlůže, Tomáš Merta, Ian Mikyska, Ondřej Konrád, Nikola Brabcová, Jan Maštera, Miroslav Kněz, Nathan Fields, Mingle Film, Štefan Iľko, Jan Kořan, Richard Janeček, Josef Šlapák, Tereza Vejvodová etc.

Výstava vznikla za finanční podpory stipendijního programu Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury ČR a vnitřního grantu Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Fotodokumentace instalace: Eliška Klimešová

Fotografie z vernisáže: Lenka Janíčková

Fotografie z komentované prohlídky: Ondřej Konrád

Doprovodné programy: 

Prague Art Week: 25. – 28. 9. 2025

Komentovaná prohlídka s kurátorem: 25. 9. 2025, 17:00

Facebook event

Navštívíme-li archiv Katedry fotografie pražské FAMU a upřeme-li svou pozornost na knihy, které studentstvo vypracovávalo v závěru dvousemestrálního předmětu s názvem Tvář a tělo, může nás překvapit mimo jiné to, jak se jedna druhé podobá. Výsledky cvičení, zaměřeného na ateliérové svícení lidské figury, jsou povětšinou snímány na bílém pozadí, z podobných úhlů a mají také podobné materiální parametry. Platí to především pro ty z knih, které vznikaly těsně po založení samostatné katedry, tedy v období započatém rokem 1975. Nahá mužská i ženská těla jsou sešita v knižních blocích, jejichž hřbety mají výšku maximálně osmadvacet centimetrů, což dle svědectví některých svědectví přesně odpovídá rozteči mezi policemi, do nichž byly po oznámkování ukládány.

Pokusíme-li se vůči tomuto mikrohistorickému vzorku zastat kritické stanovisko podobné tomu, jež v knize Tělo a archiv prosazuje Allan Sekula, můžeme s trochou nadsázky konstatovat, že v něm obsažená díla odrážejí znaky režimu tehdejšího fungování školy. Spíš než jako o dokladech identit snímajícího a snímaného subjektu je tedy nutné uvažovat o nich jako o institucionálním zkreslení. Svou roli v tom sehrává také skutečnost, že Tvář a tělo bylo primárně technickým zadáním. Jeho výsledky tedy nejsou ryze autorskou výpovědí, ale určitým typem standardizovaného režimu vidění, jenž je poplatný modernistickému přístupu k fotografii. Identita zobrazované osoby v něm splývá s jejími tělesnými proporcemi a stává se spíše typizovaným atributem snímku – či, chceme-li, archivu – nežli něčím, co by je přesahovalo.

Z dnešního pohledu je zarážející, jak intenzivně se tento mocenský vzorec, který technické obrazy neodmyslitelně provází už od 19. století, propsal také do osnov, dle nichž se na FAMU učilo. Je docela dobře možné, že za to mohlo úzké sepětí s filmovým průmyslem či původní kameramanské zaměření Jána Šmoka. Ať už to bylo tak či onak, platí, že se zde po dlouhé roky o médiu smýšlelo výhradně technicistně, tedy že se spíše myslelo fotoaparátem než o fotoaparátech. V rámci tohoto výstavního projektu, jehož vznik byl mimo jiné iniciován v návaznosti na padesáté výročí založení Katedry fotografie, bychom se rádi od těchto raných pokusů spojených s objektifikací lidského těla vzdálili a předestřeli několik způsobů, jimiž lze ustavování kategorie korporeality a identity reflektovat plastičtěji a s ohledem na rámec současné mediasféry.

Kontrola jedince i celé společnosti v posledních dekádách velmi proměnila svůj charakter. Zatímco dříve měla moc vnější, represivní a centralizovanou formu, je dnes možné mluvit o diseminovanějším schématu. Jak totiž v knize Exposed poznamenává také Bernard E. Harcourt, s vývojem sociálních sítí se veřejný prostor stal jedním velkým datovým supermarketem, jehož návštěvnictvo se už před systémovým dohledem bojácně nekrčí, nýbrž zcela dobrovolně předvádí. Identitu se nadále nevyplatí normovat a kontrolovat, za pomocí nových informačních infrastruktur ji však lze velmi účinně rozvíjet a kapitalizovat. Dříve tabuizované sdílení osobních detailů se tedy v tomto světle jeví jako bezprecedentně atraktivní nebo dokonce nevyhnutelný způsob každodenního jednání.

Nově utvářený vztah mezi reálným a takzvaně virtuálním světem je však silně reciproční. Už nějakou dobu se totiž ukazuje, že digitální identity mají nezanedbatelný vliv na chování uživatelů mimo sociální sítě. Avataři, kteří nás v tomto prostoru zastupují, slouží jako jakési identitární beta verze, na nichž testujeme vše, čeho bychom se jinde ostýchali. V okamžiku, kdy v uživatelstvu některý z virtuálních obrazů vyvolá rezonanci, jsou jeho prvky integrovány také do reálného chování. Důsledkem toho pak roste počet identitárních rámců, které ve společnosti cirkulují. Psychologie tento jev konceptualizuje jako Proteův efekt a odkazuje tím k jednomu z druhořadých antických bohů, který nejenže pásl tuleně, ale navíc se uměl dle potřeby převtělit do jakékoliv ze živých i neživých entit. V řecké kultuře, ale například i v Shakespearových hrách, je tak jeho postava prezentována jako bytostně nestabilní a objevuje se v narativech hlavně tehdy, když v nich má dojít ke zvratu.

Aniž bychom chtěli implikovat, zda nás hromadný nárůst proteovských identit vede k očekávání dějinného zlomu, či nikoliv, považujeme jejich výskyt za fenomén, který stojí v jádru probíhající společenské proměny, a je tudíž hodný umělecké reflexe. Právě proto chceme společně přemýšlet nad tím, kterak se charakter tohoto antického fluidního boha propisuje do podoby natolik formotvorných hodnot, jako je například práce. Vede nás k tomu už samotná skutečnost, že se tato kdysi převážně fyzická činnost ve virtuálním prostoru nezanedbatelně prolnula s afektem či hrou. Podobně, jako se Proteus uměl stát stromem, hadem a lvem, však morfují ve světě sociálních sítí také jevy jako genderová stereotypizace či mizogynie, což zpětně proměňuje jejich podobu tam, kde spolu lidé přicházejí do fyzického kontaktu.

Jak dokazuje už tento krátký výčet dynamik, tematizovaných zde zastoupeným autorstvem, chceme-li dnes uvažovat o těle a identitě, je třeba začít u zmiňovaného datového supermarketu, v němž se jejich reprezentace dennodenně množí a prodávají. Plejády digitálních avatarů nás však vposledku vedou ještě k jednomu typu těla, jehož existence stojí mimo jakékoliv mocenské uspořádání. Jde o tělo, které se rozpadá a tleje. Tělo, které už nikdy nebude pracovat, hrát si ani zažívat afekt. Tělo, po němž zbyl pouhý mediální index připravený k uložení do archivu. Ať už byly tyto otisky utvořeny rigidním školním zadáním a standardizovaným rozměrem regálových polic, či o mnoho košatější nabídkou nástrojů, jedno mají společné – jejich předobrazem je tělo, které panující status quo svým dohledem opotřeboval a vysál. Jakkoliv se tato situace může na první pohled jevit bezvýchodně, lze jí, jak ukazuje i tato výstava, čelit tím, že jí nastavíme zrcadlo a zpřítomníme způsoby, jakými se struktura mediasféry promítá do jednání a myslí těch, kdo ji spoluutvářejí.

Fotodokumentace instalace: Jan Kolský

Redakce textů: Viktorie Vítů, Vít Bohal

Překlad: Vít Bohal

Produkce: Nikola Brabcová, Martin Netočný

Technická podpora: Ondřej Konrád, Jiří Kaňák, Trang Erika Nguyen Thu

Poděkování: Galerie hlavního města Prahy

Fotodokumentace: Eliška Klimešová

Jonáš Balcar / Osseus’ Labyrinth

spoluautorstvo: Štěpán Plicka, Matyáš Dvořák, Oliver Torr, Petr Mlích, Savka Marenić, Nika Datiashvili, Šimon Vlasák, Ata Mahin, Lucie Pavlíková, Anna Balcarová, Aleksandar Columby Micič, David Kostner

performance, záznam, interaktivní instalace / 58min

@jonasbalcar_ @stepanplicka @matyasdvorak @oliver_torr @petrmlich @savka_marenic @simonvlasaak@atamahin @_luciepavlik @balcarova.anna @aleksandarinegypt @dav.kosti

 Osseus’ Labyrinth je projekt volně vycházející z formátu rozhlasové hry či dramatu. Středem práce je autorský text zasazený do blíže nespecifikovaného fiktivního světa, v němž jednoho dne – v neurčené minulosti – nevyšlo slunce. Svět tak zůstal navždy ponořen do tmy, osvětlován pouze měsíčním svitem. Hra sleduje cestu hlavní postavy, která se probouzí uprostřed hory, v tekutině nesoucí sny. Postava je vyslána do světa, aby naučila ty, které potká, využívat cestu zapomnění, nespoutanosti, péče a otevřenosti, kterou se naučila ze snů v prostředí absence vlastního času.

Projekt je prezentován formou performativní situace, v níž je hudební a zvukový svět hry vytvářen živě. Fikční svět, performance a následná instalace jsou propojeny prostřednictvím sochařských a zvukových objektů, které odkazují k reáliím narativu, vytvářejí zvukové kulisy během performance a zároveň fungují jako interaktivní součást instalace. Projekt je vystavěn na autorské hudbě, která je kombinována s improvizovanými částmi, které spolu vytvářejí Štěpán Plicka, Matyáš Dvořák a Oliver Torr. Zvuková složka je doplněna scénografickým řešením Savky Marenić.

Jedním z ústředních motivů, na kterých je projekt vystavěn, je význam naslouchání – jakožto momentu empatie, propojení a vzájemné provázanosti. Fragmentární, vrstevnatá a abstraktní povaha vyprávění, dramaturgie zvuku i emocionální podtext celé práce vytvářejí evokativní obraz světa, v němž si lidé osvojili význam zvuku a využívají ho ve prospěch všech – s vědomím vzájemného propojení všeho se vším.

Tara Šelířová / Intermezzo 2.0

 spoluautorstvo: zvuk: Erik Váňa, dabing: Emma Erben

 3D animace / 15min

@_tutorial__________

 Co se stane, když „konec“ přestane být událostí a stane se trvalým stavem?

Ve světě, který čeká na pád komety, se nic skutečného neděje. Očekávaný konec světa je spíš mediální událostí než skutečnou katastrofou. Všudypřítomná představa apokalypsy se stává jen kulisou – městské prostory jsou vyklizené, sterilní, bez života. Čas stagnuje, realita připomíná sen, který se zasekl na půli cesty mezi dnem a nocí.

Film reflektuje fenomén moderní liminality – pocit permanentního přechodu, stagnace mezi začátkem a koncem, typický pro současnou digitální a postkatastrofickou zkušenost. V tomto prostoru není konec bodem zlomu, ale nekonečným procesem. Liminalita zde není jen přechodovým stavem, ale trvalým režimem existence.

Odkazuje na populární estetiku internetových subkultur liminálních míst – vizuální svět, ve kterém prostory balancují mezi obecně familiárním a nepřirozeným. Inspiraci nachází ve fenoménech jako např. backrooms nebo analog horror, které reflektují existenciální nejistotu digitální éry.

Adam Kácha / It’s Vacation Time

hudba: Jonáš Balcar

@adam__kacha/

 Představte si následující situaci: Přijeli jste na dovolenou, očekáváte výhled na moře, klid a slunce. Místo toho nervózně sedíte v zatuchlém hotelovém pokoji s výhledem do dvora a listujete brožurami, abyste si vybrali… lepší dovolenou. Právě z této absurdní situace vychází koncept mé hry. Videohra se věnuje rozpadu a ztrátě neutilizového času – tedy takového, kde není snaha o co nejefektivnější využití. Je to prostor pro volné plynutí, myšlenkové toulky, nudu i prostou přítomnost. V současné společnosti je takový čas však často považován za zbytečný nebo nevyužitý.

Jak upozorňuje filozof Byung-Chul Han, současnost není definována útlakem zvenčí, ale internalizovaným tlakem na sebezdokonalování, flexibilitu a permanentní aktivitu. Výsledkem je společnost výkonu, v níž jedinec sám sebe vykořisťuje ve jménu seberealizace, až nakonec vyhoří. Tento tlak ústí do fenoménu dovolené – intenzivní, plánované a časově omezené formy odpočinku, která je akceptovaná právě proto, že slouží k obnovení produktivity. Právě tuto paradoxní podobu odpočinku hra zkoumá. Stává se přeludem. Jsme uvězněni v kafkovské smyčce, ze které nevíme, jak ven.

1-David Šourek / Testování masa / 16mm @dvdsrk

„Máma mele maso, mele maso, mele maso.
Maso, maso, masíčko a v bříšku máme teplíčko.
Ó my se máme, když je maso tak nestrádáme.
Melu maso, melu maso, maso melu sám.
Maso melu sám, sílu po něm mám.
Ó my se máme, když je maso tak nestrádáme.”

Exponovaný prošlý 16mm materiál EXR 500 a Foma Ortho, v rámci kamerových testů a příprav k realizaci diplomového filmu.
V dystopickém světě města, kde lidskost ustupuje brutálním pravidlům a trh s lidským masem je základem přežití, se bezejmenný antihrdina pokouší uniknout nekonečnému koloběhu násilí. Jeho cesta za svobodou ho zavede do striktně vegetariánské vesnice, ale jeho zakořeněná pudovost narazí na nepochopitelná pravidla nového humánnějšího světa, ta způsobí jeho nezvratný pád zpět do temnoty, odkud jej vykoupí jen smrt.
Film MASO má stejnojmennou knižní předlohu z roku 1980, jejímž autorem je Martin Harníček. Kniha původně vyšla v samizdatu, a oficiálního uvedení se dočkala až počátkem 90. let. Tuto látku adaptuji do filmového celku, který se odkazuje na postupy japonského cyberpunku a DIY punkové nezávislé filmové kultury. Cílem je neproměnit knihu v doslovné filmové zpracování, nýbrž prozkoumat mentální uvažování jedince a jeho proměnu ve světě, plném nespravedlností.

2-Agáta Kučerová / Holka 20 Let / instalace / riso tisk, kniha (kresba, ručně šitá vazba)

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že dospělí všechno vědí a znají. Představovala jsem si, že jako dvacetiletá osoba už budu dávno řešit všechny běžné i formální situace s jistotou. Dospívání mě přesvědčilo o opaku, a tak teď zaznamenávám rozhovory z každodenního života a přiznávám skrze ně svou nezkušenost a nejistotu v různých rozhodnutích. V kresbách a příbězích zachycuji „dětskou“ nevinnost a naivitu, která však nabízí prostor pro upřímnost a lidskost, což je v kontextu života v anonymitě velkoměsta cenné.

Vystavená kniha představuje sérii ilustrovaných rozhovorů, které (jako dvacetiletá holka) vedu se svými blízkými i cizími lidmi. Čtenářstvo může můj vztah s druhými osobami chápat pouze na základě nuancí a dynamiky rozhovorů. Osoby nejsou specifikované.

Kniha by v rukou dospívajících mohla zmírnit jejich touhu předčasně dospět, vzbudit odvahu vyjadřovat vlastní názory a nezkušenost, nebo zmenšit pomyslnou propast, kterou často věkový rozdíl v hlavě mladších vytváří. V rukou dospělých pak může vytvořit příležitost reflektovat vlastní roli v komunikaci s mladší generací.

Přečtení poskytuje autentický obraz každodenního života dvacetileté holky, která kouká na svět jako dítě, zažívající situace poprvé. Tomu odpovídá i hravost celkového zpracování.

3–Jáchym Ozuna / Negantropocén / Instalace, fotografie, dřevo, mech, sběratelské plastové figurky @jono.giga

Vystavená instalace je prvním výsledkem umělecko-výzkumného projektu zkoumající současné podoby filmových monster znázorňující krize spojené s obdobím Antropocénu. Tento neoficiální, avšak v mnoha akademických a uměleckých kruzích etablovaný termín pro geologické období současnosti je charakteristický planetárním vlivem lidských aktivit a jejich důsledky – extrakcí neobnovitelných zdrojů, masovým odlesňováním, táním ledovců, urbanizací a industrializací, vymíráním živočišných druhů a kolapsem přírodních systémů. Současná kinematografie uchopuje tuto nepříjemnou realitu nejčastěji skrze apokalyptické vize: Destrukce měst, společenský kolaps, hrozby světových válek či rozšíření smrtelných onemocnění se stávají kulisami pro příběhy hrdinů bojující za budoucnost člověka a světa takového, jak ho známe. Místo vážně míněných varování však tyto divácky úspěšné filmy většinou slouží jako spektakulární přehlídky digitálních efektů a oblíbených filmových celebrit. Svou úspěšnost nadále vytěžují nikoliv skrze apel k ekologickému přehodnocení dnešních poměrů, nýbrž k úspěšnému merchandisingu a prodeji komerčních produktů.

Instalace ironicky komentuje tuto komodifikaci planetární krize a zobrazuje jí jako populistickou a infantilizující snahu zakrýt skutečné protagonisty problémů naší planety. Jejich kontury se snad lépe vyjeví pohledem jiným, než lidským.

4–Max Čuhel / FREEPOLE / Research-based sculpture / instalace / Polystyren (laser cut), hlína, tisk @maxxv12_

FREEPOLE je výzkumný objekt reagující na problém půdní eroze v české zemědělské krajině. Projekt se zaměřuje na lokalitu Zrcátko u Hustopečí – jedno z míst v Česku, které jsou nejvíce postiženy erozí. Na základě dat poskytnutých Katedrou hydromeliorací a krajinného inženýrství FSV ČVUT jsem v softwaru Rhino a pluginu TOPOS provedl simulaci topologické optimalizace a navrhl nejlepší rozmístění remízků do krajiny. Ty by mohly pomoci zpomalit povrchový odtok a stabilizovat zrcátkovskou půdu. Na plakátu je možné vidět dokumentaci k průběhu výzkumu a návrhu.

Abstrahováním tvaru struktury vznikl objekt z laserovaného polystyrenu, instalovaný na kopcích z hlíny, tím chci zdůraznit vztah mezi technickým návrhem a narušeným přírodním prostředím – artificiální zásah, který má stabilizovat přírodní procesy.

5–Veronika Olejárová / Hledá se Devis / Video 05:00 Ig: @olejvera

Audio pojednává o hledání Devise, kluka z vesnice Rushooka v jihozápadní části Ugandy, kterému autorka platila školné od doby, kdy se s ním při své poslední cestě setkala. Hledání probíhá na dálku a zprostředkovaně skrz Whatsapp.

Při otázce, proč a kam zmizel se odpovědi různí a každý z respondentů má svoji verzi příběhu. A hlavní otázka, „Jak se Devisovi daří?“, zůstává bohužel nezodpovězena.

Video je pak poetickým doprovodem, který tematizuje nedosažitelnost ověřených informací. Záběry na architekturu, která připomíná obvyklé domy z rurální oblasti Ugandy, na konci prozradí, že jsou z jiného prostředí a jen se snaží napodobit tuto vzdálenou krajinu. Podobně se autorka setkává s náznaky a střípky odrazu Devisovy reality, které se ale ukazují být nejasné a těžko uchopitelné. Snahu spojit se s Devisem tak odráží neúspěšné hledání vizuální spojnice.

6–Kindred Haller & Adam Rýznar / acute, unsafe, fragile / instalace / vylaserovaná lepenka, 3D epoxidový tisk @kindredhaller & @adamryznar

Yama nashi, ochi nashi, imi nashi – bez vyvrcholení, bez pointy, bez významu. Roztomilost dnes není nevinná. Je to maska, za kterou se skrývá neurotický kód přizpůsobování se, naprogramovaný pro nekonečný růst. Jde především o to, jak dobře lze tvar objektu rekonfigurovat, přeprodávat, a znovu napojit na libido uživatele. Touha je nejsilnější, když je nenaplnitelná, proto se tak často pojí s kapitalistickým mechanismem neustálého odkládání satisfakce. V tomto smyslu je cuteness perverzní struktura, protože slibuje přístupnost, ale nikdy nevyvrcholí.

Jedním z nejvýstižnějších příkladů je fenomén Pokémonů. Hybridní entity, které nejsou ani zvířaty, ani stroji, ale něco mezi. Jsou navrženi tak, aby byli nekonečně domestikovatelní, ale zároveň si zachovávali zbytkovou divokost. Jejich síla neleží v akci, ale v tvaru. V tom, jak vypadají a jak snadno lze jejich podobu převést do karet, hraček, avatarů, emocí a fetišů.

Cuteness v jejich případě maskuje predaci péčí a empatií. Je to preemptivní obrana před realitou, kde konzumace neznamená zničení, ale splynutí. Svět Pokémonů obchází klasické dichotomie dominance a podřízení není rozdíl mezi tím, kdo žere a kdo je žrán.

7–Yana Kadurina / Mládí  / video 12:30 @yanakadurina

Mládí je vizuální studie intimity, moci a proměny identity. V pečlivě stylizovaném prostoru krejčovské dílny se odehrává vztah dvou postav, který se postupně rozpadá – stejně jako kulisy, jež je obklopují.

Skrze obrazové fragmenty, detaily látek, doteky těla a symboliku kostýmu film zkoumá proměnlivost rolí, hranice mezi iluzí a realitou a touhu vymanit se z předem dané identity. Dílo je vystavěno jako mozaika vizuálních a významových vrstev, které se vzájemně prolínají, zrcadlí a postupně skládají obraz vnitřního světa postav.

Vztah je zároveň nahlížen skrze střet generací. Mladistvá energie ženy – svobodná, tělesná, často neuchopitelná – se střetává s mužovou snahou ji svázat, zjemnit a přetvořit podle vlastní představy. Namísto rovnocenné partnerky z ní vytváří posvátnou figuru – moderní Madonu.

Oba se navzájem „přešívají“ – obrazně i doslova, každý po svém. Identity se pomalu skládají a zase rozpadají. Možná je to pokus najít svobodu i v rámci předem daných rolí. A možná je to otázka, kdo se vlastně koho snaží přešít.

8–Eri Pelikánů / Bílá skříňka / Instalace, dvě webové stránky Wifi BilaSkrinka → 10.42.0.1:80 adresa druhého webu v prohlížeči

Webové stránky nejsou vždy spolehlivý zdroj, a to včetně těch, které jsou spravovány státními orgány a obsahují informace, které jsou předmětem kontroverze. Informace z nich mohou být smazány úplně, částečně anebo mohou být doplněny o kontext, který jim dodá zcela jiné vyznění. To byl případ státních zdravotnických webů USA, které se nedávno musely podrobit Trumpově vyhlášce Defending Women from Gender Ideology.Následně musely webové stránky zabývající se zdravotnickými daty v queer populacích upravit svůj obsah. Tato vyhláška mimo jiné tvrdí, že veškerá data pocházející z těchto zdrojů jsou nepřesná a nepravdivá, aniž by byl dodán jakýkoliv důkaz. Bílá skříňka na tento krok reaguje konzervací a opětovným šířením původní verze webů, a také evropských i českých stránek, které obsahují informace důležité pro queer i ne queer obyvatelstvo, například neziskové organizace, výsledky anket, podcasty.

Dílo tak vyzývá diváctvo, aby stahovalo, a tím pádem pomohlo uchovat to, co jim přijde důležité, a o co bychom neměli přijít. Objekt slouží jako truhla, která, na rozdíl od černé skříňky, nechce informace pouze uchovat a uzavřít, ale také vysílat ven.

9–Denisa Müllerová / Vincel: work-in-progress 3D animace / Video 3D animace 02:15 @mullerova.denisa

Vystavené video je koláží z testovacích 3D animací pro připravovaný diplomový film Vincel, doprovázené částí skladby four elements od interpreta badfocus (který bude pro film vytvářet hudbu).

Film se věnuje tématu mladých radikalizovaných jedinců, zobrazených metaforou sedmnáctiletého vodníka Vincela. Vincel cestuje potrubím prostřednictvím začarovaných molekul vody a postupně se skrze ně naučí vstupovat do lidí, kteří se kontaminované vody napijí. Jde o jediný způsob, jak se lidem dokáže přiblížit, neboť je v reálném světě plachý a bojácný. V tradici imaginace digitálního magického realismu zobrazuji tradiční vodnické motivy, jako jsou hrníčky, duše či podvodní prostředí v protikladu s různými vizuálními způsoby znázornění duše – od jemných částeček prachu po hustý kouř. Abstraktnější simulace pak zkoumají možnosti zobrazení očarovaných vodnických molekul a jejich průniku do lidského těla.

Práce slouží jako nástroj pro hledání vizuálního a technického jazyka magického realismu a jako testovací prostor pro finální film, který propojí hrané záběry s 3D animací.

10–Emma Erben / 2crackDcode2reality / instalace 3D animace, DVD kresba @_e_emm

Poslední dobou nic nepůsobí reálně. Potřeba přijít všem věcem, lidem a celkově světu na kloub, způsobuje nekonečné pátrání. Vše na světě má svůj řád, který je zakódovaný všude kolem nás. V každé maličkosti můžeme nalézt odpověď, pokud opravdu hledáme kód k realitě. Je vůbec možné přehlížet všechna znamení, která dostáváme na naší cestě, a která nám napovídají, co na světě je opravdu pro nás? Nepředstírej, že je nevidíš. Věř si, podlehni svému kódu a začni hackovat vlastní realitu.

Dílo 2crackDcode2reality vypráví o realitě, kde je člověk kódem v rámci programu, který určuje náš svět. Okamžik, kdy přichází pochyby o naší skutečnosti, obracíme se do nitra a začíná pátrání po pravdě.

Hlavní úkol je porozumět sám sobě. Náš svět je komplexní program, který se skládá z určitých kódů. Jeden z kódů jsi ty.

V momentě, kdy zjistíme tuto skutečnost, můžeme začít luštit svůj kód. Naše skutečnost je naše cesta, se kterou se každý musí vypořádat sám. Co je opravdu skutečné, co je realita a kam jít dál? Dojde někdy k rozluštění?

11–František Šimek / You Have A New Memory / Akrylová barva na plátně, transferový gel, video @frantisek_simek

Instalace You Have A New Memory se zaměřuje na způsoby, jakými je lidská paměť uchovávána a ovlivňována skrze algoritmicky řízené aplikace. Tzv. „galerie“ v operačních systémech chytrých telefonů fungují jako digitální skladiště vzpomínek. Jsou řízeny algoritmy, které analyzují jednotlivé fotografie a z dat vytvářejí nové významy a nová spojení. Funkce Memories automaticky generuje videa z fragmentů osobní minulosti a vytváří novou, strojově zkonstruovanou nostalgii.

Tyto algoritmy zároveň rozpoznávají jen určité typy obsahu a samy tak určují, na co budeme vzpomínat a jaké obrazy si se vzpomínkami asociujeme. Fotografie, které operační systém vyhodnotí jako důležité a upozorňuje na ně častěji, pak pravděpodobněji ovlivní naši reálnou paměť. To však může zahrnovat i nepříjemné okamžiky a vyvolat nechtěně oživené vzpomínky. Paradox této umělé nostalgie se odráží i v možnosti tyto memories upravovat, vybírat z nich ty nejlepší anebo naopak mazat či blokovat konkrétní osoby, časové etapy nebo místa.

Převádím na plátno rozhraní iPhone galerie, tedy prostředí, které uchovává, analyzuje a v jistém smyslu také přepisuje reálné vzpomínky.

12–Thea Pfeffermannová + Hugo Hauskrecht (sound design videa) / Houby / instalace z kombinovaných materiálů, video, materiálová koláž, objekty z polymerového hmoty 03:40 @thea.pfeffer

Houby jsou pro nás potravou, materiálem, národním zvykem, spojují náš konzumní svět s potřebou po úniku do přírody. Touha po přírodním eskapismu symbolizuje také zvolený objekt akvária, jako atribut kolonizace přírody, kterou přenášíme do našich domovů.

Houby jsou instalací kombinující artefakty přírodního světa a objekty lidsky zpracované. Dílo pracuje s atributy přírody a lidské civilizace, hravosti a uvědomělosti, analogu a digitálu a readymade artu. Houby jsou taktéž projektem zpracovávajícím předchozí autorské výtvarné přístupy a zároveň hledající nové cesty, vedoucí k definování vlastního autorského stylu, jazyka a tématu pro budoucí tvorbu. Skrze Houby reflektuji první rok studia na CASu, skrze témata jako ekologie tvorby, s pochopením a interpretací našeho světa či objevování experimentálního audiovizuálního média. Video využité v instalaci je inspirováno schopností adaptace, komunikace a životního cyklu hub.

13–Petr Klíma / Display Value II (rapid introduction) / video loop @petr_kl1ma

Z kraje obrazovky přijíždí po stole krabice, otevře ji, během tří sekund ukáže zboží na kameru, zatímco uvádí jeho cenu, a vzápětí ho pošle mimo záběr – mimikry pásové výroby. Marketingová strategie rapid introductions byla proslavena banem streamerky Zheng Xiang Xiang, která v 7 týdnech vydělala $14 milionu prodejem 10 milionů kusů zboží přes Douyin, čínskou verzi TikToku. V čem ale spočívá atraktivita rapid introductions?
Video se zabývá paralelami mezi produkcí pohyblivého obrazu pro kinetoskopické salony, privatizací diváckého režimu, cirkulací nenarativních shorts / reels na platformách soutěžících korporací, posedlostí efektivitou elementárních pohybů pracujících v rámci motion studies, algoritmizovaným rozpoznáváním pohybu založeném na strojovém učení, ekonomikou pozornosti a těžbou nadhodnoty z výstavní hodnoty.
Tendence dělat tato srovnání je však symptomem ještě jiného problému – stavu historického (ne)vědomí, na které upozorňuje Marx, když píše, že „[l]idská anatomie obsahuje klíč k anatomii opice. Historická prezentace vývoje je zpravidla založena na tom, že nejnovější forma považuje ty předchozí za kroky vedoucí k sobě samé.”
Pokud se oběh stává jediným možným pohybem, lze mluvit o vývoji jedině, když se smyčka utahuje.

Klauzurní výstava studentstva Ateliéru klasické fotografie FAMU.

Otevřeno denně 13 – 19h

Grafika: Žofia Fodorová a Šimon Vlasák

Pedagogická podpora: Veronika Daňhelová, Markéta Kinterová, Rudo Prekop, Nina Šperanda

Klauzurní výstava studentstva Ateliéru dokumentárních strategií a Ateliéru imaginativní fotografie FAMU

Fotodokumentace: Eliška Klimešová

Skupinová výstava All that is solid melts like my blush after a long shift zkoumá dynamiku vyhoření, odcizení a reprezentace v kontextu pozdního kapitalismu. Prostřednictvím různorodých uměleckých přístupů se zaměřuje na formování subjektu v prostředí, kde autenticita není pevně danou esencí, ale neustále vyjednávaným konstruktem. Identita se v tomto kontextu mění v transakční komoditu, kde se hranice mezi sebeprezentací a přizpůsobením pozvolna rozpouštějí. 

Neoliberální narativ produktivního sebezdokonalování slibuje úspěch skrze nepřetržitou práci na sobě, strategickou seberegulaci a optimalizaci, ve skutečnosti však generuje permanentní stav očekávání. Progres se stává podmíněným horizontem, který se neustále vzdaluje. Výstava se soustředí právě na tento paradox: vyhoření nevzniká jako vedlejší efekt kapitalistické logiky, ale jako její přímý produkt. Tělo, psychika a afektivní ekonomika jsou podřízeny rytmům oscilujícím mezi přetížením a prázdnotou, mezi projekcí a deziluzí. 

Namísto pouhého vyobrazení krize sleduje výstava způsoby, jak jsou tyto zkušenosti vizuálně artikulovány a jak se proměňuje jejich estetika. Zkoumá, jak se dříve subverzivní vizuální kódy postupně staly běžnou součástí kulturního a tržního prostředí. Gesta odporu a kritiky se často proměňují ve stylizované artefakty, jejichž původní síla se vytrácí pod tíhou opakování a estetizace. V tomto kontextu se nostalgie nejeví jen jako sentimentální návrat, ale spíše jako symptom vyčerpanosti, v níž budoucnost zůstává uvězněná v recyklovaných obrazech minulosti. 

Jaké možnosti vznikají ve chvíli, kdy se imaginace pohybuje v uzavřeném kruhu známých vzorců? Jak lze překročit hranici mezi autenticitou a performancí? Pokud se staré rozpadá a nové ještě nevzniklo, může toto mezidobí sloužit jako prostor pro změnu? Výstava nepojímá tyto protiklady jako pevně oddělené kategorie, ale ukazuje jejich vzájemné prolínání. Zaměřuje se na liminální momenty, kdy se autenticita nestává jen otázkou identity, ale i strategií přežití v ekonomice afektů. 

Emilia Kurylowicz – Watching porn with my mom (Rubber ghost), (13 min, audio) 

Rubber Ghost je anekdotická autobiografická báseň o jednom z autor*činých experimentů, při němž vystavuje své rodiče nepříjemným nebo kontroverzním situacím, aby narušil*a podmíněnost, (znovu)navázal*a vztah a nabídl*a nový pohled na nenormativní způsob života. Umělec*kyně ukazuje své matce art-porno film (na jehož natáčení pracoval*a jako manažer talentů). Pitvání trapnosti okamžiku, roztaženého do „nekonečna“, se stává sebepozorováním hraničního testu, který se odehrává prostřednictvím porušeného tabu, pornografického slovníku a rodinných vzpomínek. Text je zde prezentován jako zvukové dílo a doprovází ho zvuková stopa vytvořená jejich ústy (mlaskání a mlaskání), ambientní hudební podkres a zesílený zvuk mačkajících se gumových rukavic.

Maxima Smith – Kopykat (Kardashian Triptych), (5 min. smyčka, video) 

V díle Kopykat (Kardashian Triptych) autorka s úzkostnou péčí kopíruje pohyby sester Kardashianových. Jejich obraz je promítán na šedou kůži umělkyně jako jistá forma freudiánské „moi-peau“, druhé kůže, kterou umělkyně spolu s Kardashianovými sdílí. Oči a ústa se stávají zdrojem abjekce, a otvírají otvory do těla z masa a kostí, které existuje pod digitalizovaným povrchem. Smith znovu a znovu kopíruje jejich pohyby, a opakováním upozorňuje na performativní aspekt momentu. Subjektivitu Kardashianových si přivlastňuje skrze mimikry, a zdůrazňuje drama feminity, které se v tomto momentě před námi odehrává. Tělesné sledování gest se jeví čím dál podivnější, a jak se Smith unavuje, těla ztrácí a znovu nabývají vzájemné synchronnosti. 

Meii Soh – We Might Need Some Sleep, (20 min, video) 

Fiktivní esej se odvíjí od příběhu neopětované lásky mezi člověkem a jeho duší. Fotografie se stávají branou do fantazie ve snaze najít vnitřní klid. Přicházejí vize, a písečné krajiny odhalují tajnou skulinu, která vede hluboko do objektivu fotoaparátu. 

Sille Kima – Brilliance, (10 min, video) 

Brilliance je vlhký a zářivý film, rozevlátý sen o dospívání mezi rozvalinami impérií, vzruch na synapsích, pamětní píseň, a ten moment, kdy v žáru slunce zavřete oči. 

Začíná fiktivní příběh náctileté Agathe, která žije na okraji města dříve nazývaného Praha. Film propojuje autofikci se snovými krajinami, živoucí vzpomínky s budoucnostmi, které jako by visely mimo čas, a archívní nahrávky z amatérských rodinných archivů z Estonska, které se od 60. let až po první dekády 21. století proměňovalo společně se státní vládou a použitými nahrávacími médii. 

Tereza Dvořáková AKA Vivat Život & David Jasek – Silence of Answers (textil, digitální tisk) 

Co když je jedinou jistotou, kterou dnes máme, nejistota? Tento relikviář neuchovává zlomky hmotného světa, ale to, co nevíme – stav pochybnosti, neukotvenosti, otevřenosti nekonečným možnostem a plasticitě. Je to schrána pro „nevím“, které není nedostatkem, ale hodnotou. Zachycuje křehkost vědění i vědomí v jeho proměnlivosti, připomíná, že poznání není cílem, ale neustálým pohybem mezi otázkou a odpovědí. Prázdnota relikviáře nás zve projít skrz; vyzývá nás k přehodnocení ustáleného paradigma, k otevření se tomu, co je neuchopitelné. Pseudo-renesanční relikviář, zdobený techno-fosilními prvky, spojuje historické odkazy s moderními technologiemi, naznačuje propojení minulosti a budoucnosti, kde se přítomnost rozpíná a neustále formuje nové způsoby bytí. 

Tereza Dvořáková AKA Vivat Život – Life is a Mystery (textil, výšivka, zvukové zařízení) 

Pecka, jádro, semínko – symbolický flash disk obsahující celý potenciál vlastního druhu. Podmanivost Madonnina zpěvu nás neukotvuje ani tady ani teď. Skrze bezčasí jsme vedeni vhledem do sebe samých prostřednictvím perspektivy většího celku. Vrstvy nemožnosti se stávají silou, v níž je podstata života. 

Vyšívaný povrch ukrývá fragmenty příběhů, jež nelze zcela rozluštit. Zvuk nepatří minulosti ani současnosti, ale přetrvává někde mezi nimi, v neuchopitelném intervalu. Pecka se stává posvátným předmětem. 

Zuzana-Markéta Macková – Tralalily (4 min, video) 

Video Tralalily vzniklo přímo na míru této výstavě a funguje jako moodsetter, který diváctvo naladí na to, co od výstavy čekat. Sleduje osud virtuální lilie uvězněné v neurčitém virtuálním prostředí evokujícím klubovou estetiku. Květina skrze zpěv vyjadřuje odcizení a frustraci ze situace, kdy se její podoba každých pár vteřin nekontrolovatelně mění. 

Tento nekonečný cyklus nestability ilustruje Gramsciho myšlenku: „Staré umírá a nové se nemůže narodit; v tomto interregnu se objevují nejrůznější morbidní jevy.“ Lilie se nikdy nedokáže ustálit v jedné podobě ani překročit práh skutečné změny. Její existence osciluje mezi rozpadem a neustálou adaptací. Lilie však není přítomna pouze ve videu, ale i ve fyzickém prostoru výstavy. Zatímco digitální lilie zůstává uvězněná v cyklu nekonečné proměny, její reálné protějšky podléhají přirozenému procesu smrti. 

BIO umělců: 

David Jasek BIO 

David Jasek je grafický designér, jehož tvorba se pohybuje na pomezí digitálního designu, generativního designu a textilní tvorby. Ve své práci experimentuje s vizuálními přístupy, jako je generování grafika na základě kódu, a posouvá tak hranice tradičního pojetí designu. Klíčovou roli v jeho tvorbě hraje typografie a její propojení s motion designem, což mu umožňuje vytvářet dynamické vizuální projekty a unikátní grafické koncepty. 

Zaměřuje se na vztah mezi digitálním prostředím a jednotlivcem, zkoumá propojení fyzické a virtuální identity a hledá nové způsoby jejich vizuálního vyjádření. Skrze své koncepty reflektuje technologické a společenské změny a přemýšlí, jak na ně může grafický design reagovat. Jeho práce se pohybuje na pomezí vizuálního umění a designu, přičemž neustále objevuje nové možnosti propojení estetiky a technologie. 

Emilia Kurylowicz BIO: 

Emilia Kurylowicz aka aemlx (vyslovuje se “emil”) je umělec*kyně pracující napříč médii, performer*ka, hudební producent*ka, a organizátor*ka. Původem je z Łódźe, momentálně žije a tvoří v Berlíně. Jejich dílo se ocitá v liminálních prostorách mezi uměním a zábavou, hravostí a smutkem, trapností a patosem. Skrze rozklad žánrů, tvorbu různých alter-ego, a používání humoru jako způsobu tvorby vědění, se pokouší nabídnout nástroje pro lepší chápání světa v éře systémového kolapsu. Jsou také spolutvůrci platformy @sabbath.berlin, která se pokouší podpořit hlasy umělců a komunit z regionu východní Evropy, Balkánu, Baltu, či bývalého východního bloku. Jsou manažerem*kou/MC queer wrestling platformy @liminalbeastofprey____ 

 Maxima Smith BIO: 

Dílo Maximy Smith převážně využívá pohyblivý obraz. Zamýšlí se nad možnostmi kamery a tělesného zpracovávání, a řeší vztah mezi upřímností a absurditou. Zkoumá feminní archetypy a role, a nabízí kritiku genderu, ve které se mimikry a napodobování stávají nástroji performativity. Dílo Smith se nachází na nejasné hranici mezi světem „na pódiu“ a mimo něj, a zkoumá způsoby, jakými sami sebe vytváříme skrze performanci. Je členkou správní rady Artists Union England. Získala magisterský titul z Dutch Art Institute (2023) a titul BA ze Slade School of Fine Art (2016). Vystavuje doma i v zahraničí, například: Crocodile Tears (Solo), Asylum Studios Gallery, Suffolk, Spojené království (2024); Mirroring, Theater De Uitkijk, De Sloot, De Appel & Theatre Bellevue, Nizozemsko (2024); Crying with My Family (Solo), LADA, Londýn (2024); Where the Moon is Up, Centrales Fies, Trento, Itálie (2023); Invisible Goddess, Benátky, Itálie (2023); Visions in the Nunnery, The Nunnery Gallery, Londýn (2022, 2020, 2018); Pixelache2019, Oranssi, Helsinky (2019); Ode to a Window Cleaner (Solo), The People’s Palace, Londýn (2019). 

Meii Soh BIO: 

Meii Soh je výzkumník*ce, performer*ka, psavec, a hlídač*ka psů, a jejich práce zkoumá vztah mezi lidskými a nelidskými narativy. Skrze vydělování, spekulaci, poezii, a sonický materialismus zprostředkovávají přítomnost a prostor. Možnosti přátelství, lásky a parazitismu zkoumá jako komplexní metody společné existence a žití. Práce Meii vyzývají účastníky k zapředení imerzivních dialogů o nejasných, skrytých, a neviditelných vazbách mezi věcmi. 

Svou práci mimo jiné vystavoval*a v kontextu Nieuwe Instituut, Cashmere Radio, SEA Foundation, pocoapoco, Centrale Fies, Solipsism Magazine, či de appel. Meii získal*a bakalářský titul z University of Fine Arts of Lisbon a Sint Lucas Antwerpen, kde se věnovali kritickým studiím. Nedávno získal*a magisterský titul oboru uměleckého výzkumu na Dutch Art Institute. V současnosti Meii působí jako kurátor*ka v GROTTO v Berlíně, kde dává průchod svému zájmu o programování a zkoumá možnosti vzdoru proti individualismu a kapitalistickým způsobům vlastnictví. 

Sille Kima BIO: 

Sille Kima je umělkyně a hudebnice, jejíž dílo vyrůstá z haptické kvality zvuku. Její dílo se vztahuje k po-etice žité praxe, od míst odkud pochází, po místa, nad kterými jen přelétne. Jako hlavní nástroj používá svůj hlas, kterým vytváří prostorové a časové zvukové instalace, živé performance, hry pro rozhlas, mluvené slovo, texty, a umělecké filmy, které slouží coby nástroje nelineárního a spekulativního budování různých světů. Vztahuje se ke spletitým způsobům náklonosti – od intimních vztahů po jejich sociální a politický rozměr. V poslední době se její dílo zabývá světlem – jde o element, který v sobě skrývá velký potenciál násilí, a současně nabízí pečující teplo. 

Živá vystoupení měli na Sabbath (90mil Berlín), UNM festival (Reykjavik), a Daylight Project (Tallinn), a spolupracovali na rozhlasových programech pro Dublab LA, Montez Press New York, radio Alhara, Lyl radio, a Radiophrenia Glasgow. Jejich nedávné performance a instalace tvořily součást Dammweg & Para/text (Berlín), Water Tower (Viljandi), Kanal (Võru), Centrale di Fies, NIDA Art Colony, a Salina, a také se účastnili rezidenčních pobytů na Mustarinda, pAIR, Kordon, a NART. Občas na Estonian Academy of Arts také vyučuje předměty vztahující se ke spravedlnosti a solidaritě, a je jednou ze zakladatelek Kreenholm Plants působící v příhraničním městě Narva. 

Tereza Dvořáková (AKA Vivat Život) BIO 

Tereza Dvořáková svou textilní tvorbu zkoumá napětí mezi znakem, textem a významem. Abstraktní formou vytváří spojení mezi imaginací a symbolickým řádem. Kulturně specifické odkazy převádí do univerzálního jazyka, kterým se vyjadřuje skrze materiály, tvary a hesla. 

Těmito prvky znovu promýšlí kulturní dědictví; reflektuje eklektickou současnost, která vybízí k redefinici ustáleného a k aktivní účasti na tvorbě významu. Užitost, která je pro její uměleckou tvorbu specifická, dovoluje každému uchopit tato sdělení skrze vlastní identitu a osobní intervenci. Deadstockové a second hand materiály, které nazývá: Materiály s historií, jsou v rámci udržitelné plasticity její práce součástí tvarového koloběhu. Tradiční postupy práce kombinuje s digitálními, plošné obrazy s plastickými a její tvorba je vizuálním ztvárněním současného přemýšlení o vztahu mezi historií a budoucností. Tereza je také členkou uměleckého spolku Fuga. 

Zuzana-Markéta Macková BIO: 

Zuzana-Markéta Macková je česká umělkyně a kurátorka působící mezi Berlínem a Prahou. Ve své tvorbě pracuje s videem, audiohrami, LARPem a imerzivní performancí, skrze které zkoumá témata hyperkapitalismu, východoevropské identity a konspiračních teorií. Její práce se vyznačuje manipulací diváka skrze humor, popkulturními referencemi a meta modernitou. Často zpochybňuje autenticitu lidského chování v době pozdního kapitalismu. 

Vystudovala MA na Dutch Art Institute (2021–2023), kde se zaměřovala na hauntologii a lacanovskou analýzu Kapitálu. Předtím získala titul BcA na FAMU (2019–2021) na Katedře fotografie v ateliéru Nové estetiky. Její práce byla prezentována mimo jiné v 90mil (Berlin, DE), BACO (Bergamo, IT), Centrale Fies (Dro, IT), DOCK (Basel, CH), Fotopub (Novo Mesto, SL), GHMP (Praha, CZ), Mustarinda (Hyrynsalmi, FI) a NIDA Art Colony (Nida, LT). Je členkou Display – Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi a součástí berlínského prostoru ACUD. Kurátorsky vedla Galerii Panel, v době pandemie spoluzaložila experimentální audio kolektiv Until Further Notice a v současné době spolupracuje se Simonou Binko z Tschechisches Zentrum Berlin na sérii CCAiB, mapující networking východoevropských umělců na Německé artscéně. 

Překlad: Vít Bohal

Technická výpomoc: Ondřej Konrád

Fotodokumentace instalace: Jan Kolský

Fotodokumentace performance: Eliška Klimešová

Galerie AMU (GAMU) vyhlašuje otevřenou výzvu k předložení výstavních projektů pro rok 2026. 

Výzva je určena české i zahraniční umělecké komunitě a kurátorstvu, přihlášky je možné posílat v češtině nebo v angličtině. 

Výstavní rada GAMU, která vyhodnocuje přihlášené subjekty, preferuje tematické kurátorské výstavy s interdisciplinárními přesahy, případně výstavní projekty založené na uměleckém výzkumu. 

Projekty je možné přihlašovat do 30.4. 2025 na gamu@famu.cz

Seznam požadovaných příloh:

• podrobný popis projektu včetně obrazové dokumentace zohledňující i prostorové možnosti galerie (max. 3 normostrany)
• strukturovaný životopis předkladatele
• stručné životopisy vystavujících umělců včetně ukázek tvorby / odkazů na portfolia
• rozpočet výstavy (ev. návrh na doplňkové zdroje financování)

Galerie AMU zajišťuje:

• dohled na výstavách
• technickou podporu
• grafické zpracování a tisk materiálů k výstavě 
• základní PR 
• produkční náklady do výše 40 000 Kč (honoráře, materiál) s ohledem na rozpočet galerie v daném roce

Půdorys galerie a fotodokumentace výstavních prostor k nahlédnutí na stránkách GAMU

zde

Studenti*ky ateliéru Multimédia Fakulty designu a umění Západočeské univerzity v Plzni.

Výstava v Galerii AMU se soustředí na strategické „rozbíjení“ promítaného obrazu a jeho plynulé přesahování do prostoru. Kurátorská koncepce zdůrazňuje vycházení z tradičního rámu a transformaci videa do architektury výstavního prostředí, čímž vznikají nové „odrazné plochy“ a perspektivy pohledu. 

Prezentovaný soubor děl zahrnuje práce, které vznikly v období, kdy studenti*ky pracovali*y jednak s vlastním autorským konceptem, tak i s tématem noci. Právě fenomén noci a její sociálně-kulturní implikace poskytuje inspiraci pro videa, v nichž se kromě formálních experimentů s obrazem objevuje i tematická reflexe noční atmosféry a jejích ambivalentních významů.  

„Noc byla dlouho podezřelá coby doména vyděděnců a fantomů, zatímco dnes je tlačena rozšířit možnosti práce a výroby.
To, čeho se víra, stát a kapitál bojí nejvíc, je příslib a nebezpečí, které se ukrývá v beztvarosti temnoty: stáhnout se do čisté samoty spánku a nesmyslnosti snů; červenat se čistým nadšením z tance a pomíjivým přátelstvím na rave; nechat si naše hranice rozostřit mumláním duchů či nebeskými znameními.
Potřebujete si odpočinout od tyranie slunce? Pak zapalte svíčku, čelovku, světlici – cokoliv kromě telefonu –, popadněte výtisk a následujte nás do noci.“ (Spike Magazine, č. 78) 

Výstava také rozvíjí situaci dne jako inverzi noci. Střídání denních rytmů však nemá jasně vymezené hranice. Nevíme od kdy do kdy spíme nebo bdíme, máme lucidní sen, prožíváme spánkovou paralýzu, či „halucinujeme“ v rámci denního snění.  

Výstava je členěna do několika celků: první část vybízí ke kontemplaci nad ambientním vyzněním denního cyklu a závěrečná část pak přináší díla zasazená do simulované noční kino situace. Prostor mezi nimi je přechodem, rozmlženou hranicí, hybridní situací. Jako diváci tak vstupujeme do dialogu mezi plošnou reprezentací a imerzivním prostorovým zážitkem, do kterého se noříme, spíme, bdíme. 

Foto instalace: Eliška Klimešová

Foto: Ondřej Konrád, Jan Tušl