Archiv autora: Veronika DAŇHELOVÁ

Skupinová výstava All that is solid melts like my blush after a long shift zkoumá dynamiku vyhoření, odcizení a reprezentace v kontextu pozdního kapitalismu. Prostřednictvím různorodých uměleckých přístupů se zaměřuje na formování subjektu v prostředí, kde autenticita není pevně danou esencí, ale neustále vyjednávaným konstruktem. Identita se v tomto kontextu mění v transakční komoditu, kde se hranice mezi sebeprezentací a přizpůsobením pozvolna rozpouštějí. 

Neoliberální narativ produktivního sebezdokonalování slibuje úspěch skrze nepřetržitou práci na sobě, strategickou seberegulaci a optimalizaci, ve skutečnosti však generuje permanentní stav očekávání. Progres se stává podmíněným horizontem, který se neustále vzdaluje. Výstava se soustředí právě na tento paradox: vyhoření nevzniká jako vedlejší efekt kapitalistické logiky, ale jako její přímý produkt. Tělo, psychika a afektivní ekonomika jsou podřízeny rytmům oscilujícím mezi přetížením a prázdnotou, mezi projekcí a deziluzí. 

Namísto pouhého vyobrazení krize sleduje výstava způsoby, jak jsou tyto zkušenosti vizuálně artikulovány a jak se proměňuje jejich estetika. Zkoumá, jak se dříve subverzivní vizuální kódy postupně staly běžnou součástí kulturního a tržního prostředí. Gesta odporu a kritiky se často proměňují ve stylizované artefakty, jejichž původní síla se vytrácí pod tíhou opakování a estetizace. V tomto kontextu se nostalgie nejeví jen jako sentimentální návrat, ale spíše jako symptom vyčerpanosti, v níž budoucnost zůstává uvězněná v recyklovaných obrazech minulosti. 

Jaké možnosti vznikají ve chvíli, kdy se imaginace pohybuje v uzavřeném kruhu známých vzorců? Jak lze překročit hranici mezi autenticitou a performancí? Pokud se staré rozpadá a nové ještě nevzniklo, může toto mezidobí sloužit jako prostor pro změnu? Výstava nepojímá tyto protiklady jako pevně oddělené kategorie, ale ukazuje jejich vzájemné prolínání. Zaměřuje se na liminální momenty, kdy se autenticita nestává jen otázkou identity, ale i strategií přežití v ekonomice afektů. 

Emilia Kurylowicz – Watching porn with my mom (Rubber ghost), (13 min, audio) 

Rubber Ghost je anekdotická autobiografická báseň o jednom z autor*činých experimentů, při němž vystavuje své rodiče nepříjemným nebo kontroverzním situacím, aby narušil*a podmíněnost, (znovu)navázal*a vztah a nabídl*a nový pohled na nenormativní způsob života. Umělec*kyně ukazuje své matce art-porno film (na jehož natáčení pracoval*a jako manažer talentů). Pitvání trapnosti okamžiku, roztaženého do „nekonečna“, se stává sebepozorováním hraničního testu, který se odehrává prostřednictvím porušeného tabu, pornografického slovníku a rodinných vzpomínek. Text je zde prezentován jako zvukové dílo a doprovází ho zvuková stopa vytvořená jejich ústy (mlaskání a mlaskání), ambientní hudební podkres a zesílený zvuk mačkajících se gumových rukavic.

Maxima Smith – Kopykat (Kardashian Triptych), (5 min. smyčka, video) 

V díle Kopykat (Kardashian Triptych) autorka s úzkostnou péčí kopíruje pohyby sester Kardashianových. Jejich obraz je promítán na šedou kůži umělkyně jako jistá forma freudiánské „moi-peau“, druhé kůže, kterou umělkyně spolu s Kardashianovými sdílí. Oči a ústa se stávají zdrojem abjekce, a otvírají otvory do těla z masa a kostí, které existuje pod digitalizovaným povrchem. Smith znovu a znovu kopíruje jejich pohyby, a opakováním upozorňuje na performativní aspekt momentu. Subjektivitu Kardashianových si přivlastňuje skrze mimikry, a zdůrazňuje drama feminity, které se v tomto momentě před námi odehrává. Tělesné sledování gest se jeví čím dál podivnější, a jak se Smith unavuje, těla ztrácí a znovu nabývají vzájemné synchronnosti. 

Meii Soh – We Might Need Some Sleep, (20 min, video) 

Fiktivní esej se odvíjí od příběhu neopětované lásky mezi člověkem a jeho duší. Fotografie se stávají branou do fantazie ve snaze najít vnitřní klid. Přicházejí vize, a písečné krajiny odhalují tajnou skulinu, která vede hluboko do objektivu fotoaparátu. 

Sille Kima – Brilliance, (10 min, video) 

Brilliance je vlhký a zářivý film, rozevlátý sen o dospívání mezi rozvalinami impérií, vzruch na synapsích, pamětní píseň, a ten moment, kdy v žáru slunce zavřete oči. 

Začíná fiktivní příběh náctileté Agathe, která žije na okraji města dříve nazývaného Praha. Film propojuje autofikci se snovými krajinami, živoucí vzpomínky s budoucnostmi, které jako by visely mimo čas, a archívní nahrávky z amatérských rodinných archivů z Estonska, které se od 60. let až po první dekády 21. století proměňovalo společně se státní vládou a použitými nahrávacími médii. 

Tereza Dvořáková AKA Vivat Život & David Jasek – Silence of Answers (textil, digitální tisk) 

Co když je jedinou jistotou, kterou dnes máme, nejistota? Tento relikviář neuchovává zlomky hmotného světa, ale to, co nevíme – stav pochybnosti, neukotvenosti, otevřenosti nekonečným možnostem a plasticitě. Je to schrána pro „nevím“, které není nedostatkem, ale hodnotou. Zachycuje křehkost vědění i vědomí v jeho proměnlivosti, připomíná, že poznání není cílem, ale neustálým pohybem mezi otázkou a odpovědí. Prázdnota relikviáře nás zve projít skrz; vyzývá nás k přehodnocení ustáleného paradigma, k otevření se tomu, co je neuchopitelné. Pseudo-renesanční relikviář, zdobený techno-fosilními prvky, spojuje historické odkazy s moderními technologiemi, naznačuje propojení minulosti a budoucnosti, kde se přítomnost rozpíná a neustále formuje nové způsoby bytí. 

Tereza Dvořáková AKA Vivat Život – Life is a Mystery (textil, výšivka, zvukové zařízení) 

Pecka, jádro, semínko – symbolický flash disk obsahující celý potenciál vlastního druhu. Podmanivost Madonnina zpěvu nás neukotvuje ani tady ani teď. Skrze bezčasí jsme vedeni vhledem do sebe samých prostřednictvím perspektivy většího celku. Vrstvy nemožnosti se stávají silou, v níž je podstata života. 

Vyšívaný povrch ukrývá fragmenty příběhů, jež nelze zcela rozluštit. Zvuk nepatří minulosti ani současnosti, ale přetrvává někde mezi nimi, v neuchopitelném intervalu. Pecka se stává posvátným předmětem. 

Zuzana-Markéta Macková – Tralalily (4 min, video) 

Video Tralalily vzniklo přímo na míru této výstavě a funguje jako moodsetter, který diváctvo naladí na to, co od výstavy čekat. Sleduje osud virtuální lilie uvězněné v neurčitém virtuálním prostředí evokujícím klubovou estetiku. Květina skrze zpěv vyjadřuje odcizení a frustraci ze situace, kdy se její podoba každých pár vteřin nekontrolovatelně mění. 

Tento nekonečný cyklus nestability ilustruje Gramsciho myšlenku: „Staré umírá a nové se nemůže narodit; v tomto interregnu se objevují nejrůznější morbidní jevy.“ Lilie se nikdy nedokáže ustálit v jedné podobě ani překročit práh skutečné změny. Její existence osciluje mezi rozpadem a neustálou adaptací. Lilie však není přítomna pouze ve videu, ale i ve fyzickém prostoru výstavy. Zatímco digitální lilie zůstává uvězněná v cyklu nekonečné proměny, její reálné protějšky podléhají přirozenému procesu smrti. 

BIO umělců: 

David Jasek BIO 

David Jasek je grafický designér, jehož tvorba se pohybuje na pomezí digitálního designu, generativního designu a textilní tvorby. Ve své práci experimentuje s vizuálními přístupy, jako je generování grafika na základě kódu, a posouvá tak hranice tradičního pojetí designu. Klíčovou roli v jeho tvorbě hraje typografie a její propojení s motion designem, což mu umožňuje vytvářet dynamické vizuální projekty a unikátní grafické koncepty. 

Zaměřuje se na vztah mezi digitálním prostředím a jednotlivcem, zkoumá propojení fyzické a virtuální identity a hledá nové způsoby jejich vizuálního vyjádření. Skrze své koncepty reflektuje technologické a společenské změny a přemýšlí, jak na ně může grafický design reagovat. Jeho práce se pohybuje na pomezí vizuálního umění a designu, přičemž neustále objevuje nové možnosti propojení estetiky a technologie. 

Emilia Kurylowicz BIO: 

Emilia Kurylowicz aka aemlx (vyslovuje se “emil”) je umělec*kyně pracující napříč médii, performer*ka, hudební producent*ka, a organizátor*ka. Původem je z Łódźe, momentálně žije a tvoří v Berlíně. Jejich dílo se ocitá v liminálních prostorách mezi uměním a zábavou, hravostí a smutkem, trapností a patosem. Skrze rozklad žánrů, tvorbu různých alter-ego, a používání humoru jako způsobu tvorby vědění, se pokouší nabídnout nástroje pro lepší chápání světa v éře systémového kolapsu. Jsou také spolutvůrci platformy @sabbath.berlin, která se pokouší podpořit hlasy umělců a komunit z regionu východní Evropy, Balkánu, Baltu, či bývalého východního bloku. Jsou manažerem*kou/MC queer wrestling platformy @liminalbeastofprey____ 

 Maxima Smith BIO: 

Dílo Maximy Smith převážně využívá pohyblivý obraz. Zamýšlí se nad možnostmi kamery a tělesného zpracovávání, a řeší vztah mezi upřímností a absurditou. Zkoumá feminní archetypy a role, a nabízí kritiku genderu, ve které se mimikry a napodobování stávají nástroji performativity. Dílo Smith se nachází na nejasné hranici mezi světem „na pódiu“ a mimo něj, a zkoumá způsoby, jakými sami sebe vytváříme skrze performanci. Je členkou správní rady Artists Union England. Získala magisterský titul z Dutch Art Institute (2023) a titul BA ze Slade School of Fine Art (2016). Vystavuje doma i v zahraničí, například: Crocodile Tears (Solo), Asylum Studios Gallery, Suffolk, Spojené království (2024); Mirroring, Theater De Uitkijk, De Sloot, De Appel & Theatre Bellevue, Nizozemsko (2024); Crying with My Family (Solo), LADA, Londýn (2024); Where the Moon is Up, Centrales Fies, Trento, Itálie (2023); Invisible Goddess, Benátky, Itálie (2023); Visions in the Nunnery, The Nunnery Gallery, Londýn (2022, 2020, 2018); Pixelache2019, Oranssi, Helsinky (2019); Ode to a Window Cleaner (Solo), The People’s Palace, Londýn (2019). 

Meii Soh BIO: 

Meii Soh je výzkumník*ce, performer*ka, psavec, a hlídač*ka psů, a jejich práce zkoumá vztah mezi lidskými a nelidskými narativy. Skrze vydělování, spekulaci, poezii, a sonický materialismus zprostředkovávají přítomnost a prostor. Možnosti přátelství, lásky a parazitismu zkoumá jako komplexní metody společné existence a žití. Práce Meii vyzývají účastníky k zapředení imerzivních dialogů o nejasných, skrytých, a neviditelných vazbách mezi věcmi. 

Svou práci mimo jiné vystavoval*a v kontextu Nieuwe Instituut, Cashmere Radio, SEA Foundation, pocoapoco, Centrale Fies, Solipsism Magazine, či de appel. Meii získal*a bakalářský titul z University of Fine Arts of Lisbon a Sint Lucas Antwerpen, kde se věnovali kritickým studiím. Nedávno získal*a magisterský titul oboru uměleckého výzkumu na Dutch Art Institute. V současnosti Meii působí jako kurátor*ka v GROTTO v Berlíně, kde dává průchod svému zájmu o programování a zkoumá možnosti vzdoru proti individualismu a kapitalistickým způsobům vlastnictví. 

Sille Kima BIO: 

Sille Kima je umělkyně a hudebnice, jejíž dílo vyrůstá z haptické kvality zvuku. Její dílo se vztahuje k po-etice žité praxe, od míst odkud pochází, po místa, nad kterými jen přelétne. Jako hlavní nástroj používá svůj hlas, kterým vytváří prostorové a časové zvukové instalace, živé performance, hry pro rozhlas, mluvené slovo, texty, a umělecké filmy, které slouží coby nástroje nelineárního a spekulativního budování různých světů. Vztahuje se ke spletitým způsobům náklonosti – od intimních vztahů po jejich sociální a politický rozměr. V poslední době se její dílo zabývá světlem – jde o element, který v sobě skrývá velký potenciál násilí, a současně nabízí pečující teplo. 

Živá vystoupení měli na Sabbath (90mil Berlín), UNM festival (Reykjavik), a Daylight Project (Tallinn), a spolupracovali na rozhlasových programech pro Dublab LA, Montez Press New York, radio Alhara, Lyl radio, a Radiophrenia Glasgow. Jejich nedávné performance a instalace tvořily součást Dammweg & Para/text (Berlín), Water Tower (Viljandi), Kanal (Võru), Centrale di Fies, NIDA Art Colony, a Salina, a také se účastnili rezidenčních pobytů na Mustarinda, pAIR, Kordon, a NART. Občas na Estonian Academy of Arts také vyučuje předměty vztahující se ke spravedlnosti a solidaritě, a je jednou ze zakladatelek Kreenholm Plants působící v příhraničním městě Narva. 

Tereza Dvořáková (AKA Vivat Život) BIO 

Tereza Dvořáková svou textilní tvorbu zkoumá napětí mezi znakem, textem a významem. Abstraktní formou vytváří spojení mezi imaginací a symbolickým řádem. Kulturně specifické odkazy převádí do univerzálního jazyka, kterým se vyjadřuje skrze materiály, tvary a hesla. 

Těmito prvky znovu promýšlí kulturní dědictví; reflektuje eklektickou současnost, která vybízí k redefinici ustáleného a k aktivní účasti na tvorbě významu. Užitost, která je pro její uměleckou tvorbu specifická, dovoluje každému uchopit tato sdělení skrze vlastní identitu a osobní intervenci. Deadstockové a second hand materiály, které nazývá: Materiály s historií, jsou v rámci udržitelné plasticity její práce součástí tvarového koloběhu. Tradiční postupy práce kombinuje s digitálními, plošné obrazy s plastickými a její tvorba je vizuálním ztvárněním současného přemýšlení o vztahu mezi historií a budoucností. Tereza je také členkou uměleckého spolku Fuga. 

Zuzana-Markéta Macková BIO: 

Zuzana-Markéta Macková je česká umělkyně a kurátorka působící mezi Berlínem a Prahou. Ve své tvorbě pracuje s videem, audiohrami, LARPem a imerzivní performancí, skrze které zkoumá témata hyperkapitalismu, východoevropské identity a konspiračních teorií. Její práce se vyznačuje manipulací diváka skrze humor, popkulturními referencemi a meta modernitou. Často zpochybňuje autenticitu lidského chování v době pozdního kapitalismu. 

Vystudovala MA na Dutch Art Institute (2021–2023), kde se zaměřovala na hauntologii a lacanovskou analýzu Kapitálu. Předtím získala titul BcA na FAMU (2019–2021) na Katedře fotografie v ateliéru Nové estetiky. Její práce byla prezentována mimo jiné v 90mil (Berlin, DE), BACO (Bergamo, IT), Centrale Fies (Dro, IT), DOCK (Basel, CH), Fotopub (Novo Mesto, SL), GHMP (Praha, CZ), Mustarinda (Hyrynsalmi, FI) a NIDA Art Colony (Nida, LT). Je členkou Display – Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi a součástí berlínského prostoru ACUD. Kurátorsky vedla Galerii Panel, v době pandemie spoluzaložila experimentální audio kolektiv Until Further Notice a v současné době spolupracuje se Simonou Binko z Tschechisches Zentrum Berlin na sérii CCAiB, mapující networking východoevropských umělců na Německé artscéně. 

Překlad: Vít Bohal

Technická výpomoc: Ondřej Konrád

Fotodokumentace instalace: Jan Kolský

Fotodokumentace performance: Eliška Klimešová

Galerie AMU (GAMU) vyhlašuje otevřenou výzvu k předložení výstavních projektů pro rok 2026. 

Výzva je určena české i zahraniční umělecké komunitě a kurátorstvu, přihlášky je možné posílat v češtině nebo v angličtině. 

Výstavní rada GAMU, která vyhodnocuje přihlášené subjekty, preferuje tematické kurátorské výstavy s interdisciplinárními přesahy, případně výstavní projekty založené na uměleckém výzkumu. 

Projekty je možné přihlašovat do 30.4. 2025 na gamu@famu.cz

Seznam požadovaných příloh:

• podrobný popis projektu včetně obrazové dokumentace zohledňující i prostorové možnosti galerie (max. 3 normostrany)
• strukturovaný životopis předkladatele
• stručné životopisy vystavujících umělců včetně ukázek tvorby / odkazů na portfolia
• rozpočet výstavy (ev. návrh na doplňkové zdroje financování)

Galerie AMU zajišťuje:

• dohled na výstavách
• technickou podporu
• grafické zpracování a tisk materiálů k výstavě 
• základní PR 
• produkční náklady do výše 40 000 Kč (honoráře, materiál) s ohledem na rozpočet galerie v daném roce

Půdorys galerie a fotodokumentace výstavních prostor k nahlédnutí na stránkách GAMU

zde

Studenti*ky ateliéru Multimédia Fakulty designu a umění Západočeské univerzity v Plzni.

Výstava v Galerii AMU se soustředí na strategické „rozbíjení“ promítaného obrazu a jeho plynulé přesahování do prostoru. Kurátorská koncepce zdůrazňuje vycházení z tradičního rámu a transformaci videa do architektury výstavního prostředí, čímž vznikají nové „odrazné plochy“ a perspektivy pohledu. 

Prezentovaný soubor děl zahrnuje práce, které vznikly v období, kdy studenti*ky pracovali*y jednak s vlastním autorským konceptem, tak i s tématem noci. Právě fenomén noci a její sociálně-kulturní implikace poskytuje inspiraci pro videa, v nichž se kromě formálních experimentů s obrazem objevuje i tematická reflexe noční atmosféry a jejích ambivalentních významů.  

„Noc byla dlouho podezřelá coby doména vyděděnců a fantomů, zatímco dnes je tlačena rozšířit možnosti práce a výroby.
To, čeho se víra, stát a kapitál bojí nejvíc, je příslib a nebezpečí, které se ukrývá v beztvarosti temnoty: stáhnout se do čisté samoty spánku a nesmyslnosti snů; červenat se čistým nadšením z tance a pomíjivým přátelstvím na rave; nechat si naše hranice rozostřit mumláním duchů či nebeskými znameními.
Potřebujete si odpočinout od tyranie slunce? Pak zapalte svíčku, čelovku, světlici – cokoliv kromě telefonu –, popadněte výtisk a následujte nás do noci.“ (Spike Magazine, č. 78) 

Výstava také rozvíjí situaci dne jako inverzi noci. Střídání denních rytmů však nemá jasně vymezené hranice. Nevíme od kdy do kdy spíme nebo bdíme, máme lucidní sen, prožíváme spánkovou paralýzu, či „halucinujeme“ v rámci denního snění.  

Výstava je členěna do několika celků: první část vybízí ke kontemplaci nad ambientním vyzněním denního cyklu a závěrečná část pak přináší díla zasazená do simulované noční kino situace. Prostor mezi nimi je přechodem, rozmlženou hranicí, hybridní situací. Jako diváci tak vstupujeme do dialogu mezi plošnou reprezentací a imerzivním prostorovým zážitkem, do kterého se noříme, spíme, bdíme. 

Foto instalace: Eliška Klimešová

Foto: Ondřej Konrád, Jan Tušl