7. 11. - 22. 11. 2025 (vernisáž: 6. 11. 2025 18:00)
kurátoři: Vojtěch Märc
grafika: Žofia Fodorová a Pavla Nečásková
Otevřeno denně / Open daily: 13.00 – 19.00
Komentovaná prohlídka / Guided tour: 20. 11. 2025 18:00
FB event: https://fb.me/e/1QUEzNYYJL
‚‚Každý člověk nosí v mysli město, jež se skládá pouze z rozdílů, město bez tvarů, bez určité podoby, kterou pak skutečná města dotvářejí.“
Italo Calvino
Ve wiesbadenském muzeu umění je v posledních dnech nezvykle rušno. Nečekaný zájem vzbuzuje víc než sto let starý obraz Friedricha Heysera zpodobňující utonulou Ofélii splývající mezi lekníny. Fandomu Taylor Swift totiž neuniklo, že na dotyčný obraz odkazuje video k úvodnímu tracku jejího nedávno vydaného alba. Swift ve videu vystupuje z vody i z obrazu, a podle vlastních slov se tak vzpírá Oféliinu osudu.
Ofélii se podobá taky ústřední protagonistka nového filmu Nikoly Ivanova. I ona ožívá a uniká svému určení, jako by odkláněla umělecký male gaze i kurátorský mansplaining. Komu je potom adresován další z Ivanovových milostných dopisů na rozloučenou, v němž se tentokrát mísí podivně nedramatické melodrama, samomluvný proud výčitek i motivační promluva imaginárního kouče?
Paralely mezi steskem po ztracené lásce a oplakáváním rozvrácené klimatické stability v Ivanovově filmu vyvstávají až podezřele návodně. Taková návodnost totiž zakrývá, že domény osobního a politického se v umělcově práci především míjí. Nejsou tu identické jako v tom známém feministickém sloganu, ale analogické. Jedna se nedá beze zbytku převést na druhou. Nejedná se přitom o žádné přitakání regresivnímu patriarchátu. Jedná se právě o onu neredukovatelnost osobní sféry, která se může, ale nemusí stát politickou.
Souvislost mezi psychickou a environmentální dimenzí se rozvíjí i ve dvou Ivanovových fotografických sériích. První dokumentuje švýcarský ledovec pokrytý plátny, které jej mají ochránit před slunečními paprsky, a zpomalit tak jeho nezadržitelné tání. Druhá, pořízená v bulharské Varně, se váže k vypuštěné nádrži s půdorysem ve tvaru Černého moře, na jehož pobřeží se nachází.
Názvem výstavy se Ivanov vlamuje mezi neviditelná města popsaná ve stejnojmenném románu Italo Calvina, a to s největší pravděpodobností do sekce označené „město a paměť“. Souvislost architektonického či urbánního prostoru s pamětí není nijak neznámá. Ivanov však nestaví žádné paláce paměti. Jeho město naopak nabývá antimnemonické funkce. Nepomáhá pamatování si věcí, ale jejich zapomínání.
To platí i o vystaveném modelu sestávajícím z různých měst, která se potápějí a propíjejí jedno do druhého. Jednotlivá města jsou stejně zaměnitelná jako jejich obyvatelé. Odcizení splývá s něčím podivně povědomým. Generická výpověď pochopitelně nenabízí ani možnost ztotožnění, ani žádné smysluplné východisko. To totiž může vyvstat jen z nahodilých jednotlivostí a neočekávaných návratů. Takové události se nicméně dají rozpoznat právě jen na generickém pozadí.
Dimenze jednotlivostí a osobních záležitostí přitom není striktně ohraničená. Žádná láska ostatně není původní, jak říká Roland Barthes, a Anne Sauvagnargues k tomu dodává, že se nikdy nemilujeme s druhou osobou jako celkem. Jiným způsobem se k fragmentárnosti milostných promluv vztahuje socioložka Eva Illouz. Podle ní v západní kultuře citelně chybí reprezentace situací, kdy se prostě nezamilujeme anebo kdy přestáváme milovat. Dílčí odůvodnění pak spojuje s faktem, že žijeme v dramatech a jejich prostřednictvím, zatímco „odmilování“ nenabízí jasně strukturovanou zápletku.
I takový postřeh tady zřejmě nabývá obecnější platnosti, a přitom se nemusí, ale může vázat k naší neschopnosti ukončit toxický vztah s industriální a kapitalistickou modernitou. Návštěvu Ivanovova neviditelného města potom můžeme chápat jako ponor do potenciálně produktivní melancholie.
Vojtěch Märc
Nikola Ivanov je intermediální umělec, který pracuje především s fotografií, videem a textem. Zajímají ho témata času, paměti, noci, spánku, biopolitiky a v aktuální výstavě také téma mizení na environmentální i osobní úrovni. Studoval na FAMU a UMPRUM. Účastnil se řady samostatných i skupinových výstav a rezidenčních pobytů v České republice a v zahraničí. Je editorem antologie Odpočinek v neklidu (2022) věnované biopolitice spánku a autorem knihy Oslepeni jasem (2025), která se zabývá kolonizací noci a historií plánů na osvětlování nočních oblastí pomocí zrcadel umístěných na oběžné dráze. Od října 2024 spoluvede Ateliér aplikované fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Působí také jako metodik Katedry grafiky na pražské UMPRUM.
Poděkování:
Velké poděkování všem, kdo se na výstavě podíleli: Lenka Janíčková, Josef Majrych, Karel John, Mikuláš Karpeta, Alžběta Malá, Kryštof Hlůže, Tomáš Merta, Ian Mikyska, Ondřej Konrád, Nikola Brabcová, Jan Maštera, Miroslav Kněz, Nathan Fields, Mingle Film, Štefan Iľko, Jan Kořan, Richard Janeček, Josef Šlapák, Tereza Vejvodová etc.
Výstava vznikla za finanční podpory stipendijního programu Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury ČR a vnitřního grantu Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
