Mirror for Proteus

Doprovodné programy: 

Prague Art Week: 25. – 28. 9. 2025

Komentovaná prohlídka s kurátorem: 25. 9. 2025, 17:00

Facebook event

Navštívíme-li archiv Katedry fotografie pražské FAMU a upřeme-li svou pozornost na knihy, které studentstvo vypracovávalo v závěru dvousemestrálního předmětu s názvem Tvář a tělo, může nás překvapit mimo jiné to, jak se jedna druhé podobá. Výsledky cvičení, zaměřeného na ateliérové svícení lidské figury, jsou povětšinou snímány na bílém pozadí, z podobných úhlů a mají také podobné materiální parametry. Platí to především pro ty z knih, které vznikaly těsně po založení samostatné katedry, tedy v období započatém rokem 1975. Nahá mužská i ženská těla jsou sešita v knižních blocích, jejichž hřbety mají výšku maximálně osmadvacet centimetrů, což dle svědectví některých svědectví přesně odpovídá rozteči mezi policemi, do nichž byly po oznámkování ukládány.

Pokusíme-li se vůči tomuto mikrohistorickému vzorku zastat kritické stanovisko podobné tomu, jež v knize Tělo a archiv prosazuje Allan Sekula, můžeme s trochou nadsázky konstatovat, že v něm obsažená díla odrážejí znaky režimu tehdejšího fungování školy. Spíš než jako o dokladech identit snímajícího a snímaného subjektu je tedy nutné uvažovat o nich jako o institucionálním zkreslení. Svou roli v tom sehrává také skutečnost, že Tvář a tělo bylo primárně technickým zadáním. Jeho výsledky tedy nejsou ryze autorskou výpovědí, ale určitým typem standardizovaného režimu vidění, jenž je poplatný modernistickému přístupu k fotografii. Identita zobrazované osoby v něm splývá s jejími tělesnými proporcemi a stává se spíše typizovaným atributem snímku – či, chceme-li, archivu – nežli něčím, co by je přesahovalo.

Z dnešního pohledu je zarážející, jak intenzivně se tento mocenský vzorec, který technické obrazy neodmyslitelně provází už od 19. století, propsal také do osnov, dle nichž se na FAMU učilo. Je docela dobře možné, že za to mohlo úzké sepětí s filmovým průmyslem či původní kameramanské zaměření Jána Šmoka. Ať už to bylo tak či onak, platí, že se zde po dlouhé roky o médiu smýšlelo výhradně technicistně, tedy že se spíše myslelo fotoaparátem než o fotoaparátech. V rámci tohoto výstavního projektu, jehož vznik byl mimo jiné iniciován v návaznosti na padesáté výročí založení Katedry fotografie, bychom se rádi od těchto raných pokusů spojených s objektifikací lidského těla vzdálili a předestřeli několik způsobů, jimiž lze ustavování kategorie korporeality a identity reflektovat plastičtěji a s ohledem na rámec současné mediasféry.

Kontrola jedince i celé společnosti v posledních dekádách velmi proměnila svůj charakter. Zatímco dříve měla moc vnější, represivní a centralizovanou formu, je dnes možné mluvit o diseminovanějším schématu. Jak totiž v knize Exposed poznamenává také Bernard E. Harcourt, s vývojem sociálních sítí se veřejný prostor stal jedním velkým datovým supermarketem, jehož návštěvnictvo se už před systémovým dohledem bojácně nekrčí, nýbrž zcela dobrovolně předvádí. Identitu se nadále nevyplatí normovat a kontrolovat, za pomocí nových informačních infrastruktur ji však lze velmi účinně rozvíjet a kapitalizovat. Dříve tabuizované sdílení osobních detailů se tedy v tomto světle jeví jako bezprecedentně atraktivní nebo dokonce nevyhnutelný způsob každodenního jednání.

Nově utvářený vztah mezi reálným a takzvaně virtuálním světem je však silně reciproční. Už nějakou dobu se totiž ukazuje, že digitální identity mají nezanedbatelný vliv na chování uživatelů mimo sociální sítě. Avataři, kteří nás v tomto prostoru zastupují, slouží jako jakési identitární beta verze, na nichž testujeme vše, čeho bychom se jinde ostýchali. V okamžiku, kdy v uživatelstvu některý z virtuálních obrazů vyvolá rezonanci, jsou jeho prvky integrovány také do reálného chování. Důsledkem toho pak roste počet identitárních rámců, které ve společnosti cirkulují. Psychologie tento jev konceptualizuje jako Proteův efekt a odkazuje tím k jednomu z druhořadých antických bohů, který nejenže pásl tuleně, ale navíc se uměl dle potřeby převtělit do jakékoliv ze živých i neživých entit. V řecké kultuře, ale například i v Shakespearových hrách, je tak jeho postava prezentována jako bytostně nestabilní a objevuje se v narativech hlavně tehdy, když v nich má dojít ke zvratu.

Aniž bychom chtěli implikovat, zda nás hromadný nárůst proteovských identit vede k očekávání dějinného zlomu, či nikoliv, považujeme jejich výskyt za fenomén, který stojí v jádru probíhající společenské proměny, a je tudíž hodný umělecké reflexe. Právě proto chceme společně přemýšlet nad tím, kterak se charakter tohoto antického fluidního boha propisuje do podoby natolik formotvorných hodnot, jako je například práce. Vede nás k tomu už samotná skutečnost, že se tato kdysi převážně fyzická činnost ve virtuálním prostoru nezanedbatelně prolnula s afektem či hrou. Podobně, jako se Proteus uměl stát stromem, hadem a lvem, však morfují ve světě sociálních sítí také jevy jako genderová stereotypizace či mizogynie, což zpětně proměňuje jejich podobu tam, kde spolu lidé přicházejí do fyzického kontaktu.

Jak dokazuje už tento krátký výčet dynamik, tematizovaných zde zastoupeným autorstvem, chceme-li dnes uvažovat o těle a identitě, je třeba začít u zmiňovaného datového supermarketu, v němž se jejich reprezentace dennodenně množí a prodávají. Plejády digitálních avatarů nás však vposledku vedou ještě k jednomu typu těla, jehož existence stojí mimo jakékoliv mocenské uspořádání. Jde o tělo, které se rozpadá a tleje. Tělo, které už nikdy nebude pracovat, hrát si ani zažívat afekt. Tělo, po němž zbyl pouhý mediální index připravený k uložení do archivu. Ať už byly tyto otisky utvořeny rigidním školním zadáním a standardizovaným rozměrem regálových polic, či o mnoho košatější nabídkou nástrojů, jedno mají společné – jejich předobrazem je tělo, které panující status quo svým dohledem opotřeboval a vysál. Jakkoliv se tato situace může na první pohled jevit bezvýchodně, lze jí, jak ukazuje i tato výstava, čelit tím, že jí nastavíme zrcadlo a zpřítomníme způsoby, jakými se struktura mediasféry promítá do jednání a myslí těch, kdo ji spoluutvářejí.

Redakce textů: Viktorie Vítů, Vít Bohal

Překlad: Vít Bohal

Produkce: Nikola Brabcová, Martin Netočný

Technická podpora: Ondřej Konrád, Jiří Kaňák, Trang Erika Nguyen Thu

Poděkování: Galerie hlavního města Prahy