Too close to remember

kurátorka: Viktória Pardovičová

produkce: Nikola Brabcová

grafika: Žofia Fodorová a Pavla Nečásková

technická podpora: Ondřej Konrád, Villads Rex

foto dokumentace: Eliška Klimešová

překlady a korektury textů: Vít Bohal

poděkování: Centrum audiovizuálních studií FAMU

Facebook event

Otevírací hodiny: Středa – sobota 13 – 19 h

11. 3. 2026, 17:00 FAMU Guest Talks: Paula Malinowska / FAMU U1, Smetanovo nábř. 2, Praha 1

Výstava uvažuje o formách synestezie v kontextu těl, mysli a vněmů, v nichž se prolínají smyslové modality různých entit existujících v digitálním, posthumánním a technologickém prostředí. Projekt rozvíjí diskurz o přístupech k vnímání s odkazem na krizi lidské smyslové autenticity a upřímnosti v kontextu zátěže a výzev současných systémů mocenských struktur, dohledu a produkce. Pracuje s myšlenkou Maurice Merleau-Pontyho, který v textu Fenomenologie vnímání píše o synestezii jako o důkazu, že naše vnímání nevzniká reakcí oddělených smyslů, ale jejich dialogem vytvářejícím dynamické interakce celého těla a okolního prostředí – reality. Výstava neusiluje o doslovnou interpretaci přístupů k neurologickým procesům nebo jejich modifikacím, ale stává se situací, pozorováním a příležitostí k setkání. Instalace tří autorek propojují výzkumy ze sféry intermédií, mezidruhového soužití a jejich potenciální poetiky i nekonformity s cílem rozšířit rámce přijetí alternativ často nuceně potlačovaného přirozeného prožívání a smyslové citlivosti. 

Momenty, které se nemusejí vztahovat ke konkrétní, jazykem popsatelné situaci, momenty, jež zanechaly vzpomínku, pocit, otisk v mysli, těle, vzduchu. Zdají se být až příliš blízko, a přesto se současně vzdalují, odcizují, cenzurují a záměrně redukují – důležité je být na příjmu, online a „up to date“. Dovolíme si dostat se někam mezi kůži a mysl, paměť a sen, nostalgii a dotyk? Někam mezi ekosystémy technologie, organických společenství, těla a intimity, které se dokážou propojit v časoprostoru výstavy, situace či konverzace? Mikrosvěty, jež umožňují zastavení, ztracení se a vzpomínky, které nejsou výhradně lidské ani pozitivní, ale v nichž se setkávají kontrasty každodennosti a imaginace – všechny jsou zde relevantní. Tady i tam, minulý pátek nebo teď.

V přetrvávajícím stavu krizových situací, procesů a problematik vznikají proplétané vztahy závislé na sociálních sítích, prekarizaci času, ale také soukromí, emocí či zdraví. Rytmus každodennosti, založený na tlaku, který je často podmíněn snahou o úspěch, uznání či nezbytný pracovní výkon, občas doplňují algoritmy nabízející rychlou, instantní pomoc, jež se kontinuálně přibližuje k toxickým vrstvám virtuálních platforem. Jejich toky zároveň dokážou – v závislosti na míře naší snášenlivosti – pravidelně připomínat, že jinde je to ještě horší: sebemonetizace, klimatický žal, ozbrojené konflikty a politické praktiky podmiňující degradaci a šíření dezinformací.

Co se v časech permanentní simultánnosti, která se v posledních letech stala přítomnou normou, zaznamenává v paměti lidských smyslů a jejich receptorů a do jaké míry jsou schopny přijímat a vstřebávat? Kým se stáváme, pokud se zažité návyky naší mysli, emocí a smyslů ve společnosti neustálé produkce vymknou kontrole? Jde o otázky, které by v kontextu katastrof páchaných v souvislosti s ozbrojenými konflikty a mnohými dalšími mohly být považovány za irelevantní či až příliš banální. Nejsou však právě vnímání nebo psychika aspekty, jež se v náročných časech stávají zranitelnějšími než fyzická schránka, kůže a tělo? Neskrývá se právě v těchto (ne)viditelných místech potenciál, ale zároveň i ohrožení lidského druhu, který se dostává na pokraj globální a dlouhodobé paralýzy?

Synestezie je pojem odvozený z řeckých výrazů syn- = spojení a aesthesis = cítění, a lze jí z neurologického hlediska chápat jako proces, při němž konkrétní smyslový orgán při přijetí podnětu mimovolně vyvolává další vjemy typické pro jiné smyslové orgány či emoce. Současné multisenzorické vnímání a neustálá produkce interakcí, podmíněná všudypřítomnou digitalitou, lze v tomto smyslu přirovnat ke stavu zahlcení, který se stává zátěží a vede k postupné stagnaci či dezorientaci. Franco Bifo Berardi v této souvislosti zmiňuje jakýsi „senzorický režim“, v němž je naše vnímání napojeno na technologicky zprostředkované podněty, přičemž se kromě lidské závislosti neustále zvyšuje míra jeho kolonizace ekonomickými zájmy.

Spleti podnětů, v nichž jsou smysly nuceny fungovat jako propojený systém mediovaných stimulů, nás zaplétají do dystopických i utopických stavů a někdy také dobrovolných krátkodobých ztrát bytí v přítomnosti. Upřímnost těchto momentů však závisí na našem individuálním rozpoložení, odolnosti i schopnosti přijmout jejich problematické vrstvy. Vyžadují neustálé odhadování míry jejich zhoubnosti nebo mechanismů kontroly, zároveň se však staly absurdními i přirozenými. Zde lze zmínit například ontologický rámec Rosi Braidotti, která odkazuje k současné rekonfiguraci smyslového bytí. Z této perspektivy by bylo možné synestezii chápat jako základní a přirozenou vlastnost posthumánní percepce, v níž smysly nefungují odděleně, ale jako propojené pole afektivních, technologických a environmentálních vztahů.

Prostřednictvím výstavy rozšiřujeme, proplétáme a zpochybňujeme perspektivy lidských bytostí a uvažujeme o schopnostech vnímavosti entit, které by mohly nabízet alternativu udržitelnějšího společného bytí. Navzdory jejich syntetickému, spekulativnímu či naopak až příliš naturálnímu a nekonformnímu původu, vzhledu či chování, odkazují tyto organismy k hodnotě a vrstvám vztahů  a bytí, které jinak zanikají ve stavu současné synestezie – splývání smyslů, ale i činností a emocí. Nabízí se otázka: Jde o stav ohromení – anestezie, ztráty lidské citlivosti ve snaze o rezistenci –, nebo se tato situace otevírá perspektivě, která vyžaduje přijmutí multisenzorické zkušenosti či podceňovaných vlastností mimo-lidských životů jako reality, jež si vedle kritické reflexe zaslouží také hledání způsobů pochopení? Tři instalace se stávají možná až příliš blízkou zkušeností – předobrazem mezidruhové koexistence a vnímavosti, jež otevírá diskuzi o možnostech překonání hierarchicky formovaného systému současných, člověkem řízených mocenských struktur i sebedestruktivních způsobů prožívání.

Prostředí vytvořené Zlatou Ziborovou rozvíjí její diplomový projekt CorpUs SCOBY, který v intermediální situaci zve ke setkání entit – bakteriální celulózy vznikající při fermentaci Kombuchy a dalšího organického odpadu. Autorka pracuje s participativním a symbiotickým aspektem mimolidského života, který se stává spoluaktérem v procesu její tvorby a zároveň hlavní postavou nově vznikajících vztahů. Skleněný objekt a keramické sonické nádoby společně ztělesňují pomyslné dělohy – místa pro život a růst bytostí, jež se chystají testovat multisenzorickou citlivost nebo míru akceptace jejich nonkonformity. Živé bakterie zde také odkazují k lidskému mikrobiomu, který prochází proměnami, výzvami i ohrožením. Vzniká zde dialog a partnerství v koexistenci lidského a mikrobiálního života usilujícího o spolupráci, která však nefunguje bez kompromisů.

Digitální vrstvy díla Can’t You Sense? představují imerzivní zážitek ve virtuální realitě, prostřednictvím které Patrícia Chamrazová pracuje s možností nebo nemožností vciťování se a pochopení mimolidských bytostí. Narativ videa odkazuje k výzkumu nálezu nejstarších záznamů života na Zemi a provází útrobami geologických, biologických i časových vrstev, které navzdory své vizuální poetice a harmonizujícím momentům ve druhé části přecházejí do stavu absolutní ztráty kontroly. Prvky fikce ukotvené ve fragmentech známých biologických prostředí rozvíjejí úvahy o potřebě rekonfigurace antropocentrických struktur a zpochybňují lidskou dominanci. Autorka usiluje o transformaci lidské smyslové vnímavosti, a na příkladu mikroorganismů ukazuje potencialitu nově vznikající mezidruhové citlivosti.

Třetí část výstavy vytváří časoprostor spojující film Vetviace sa svetlo a záblesky úsvitu a objekt ze série (Non)Botanical Bestiary. Paula Malinowska zde prostřednictvím zpracování poznatků a dat z vědeckých výzkumů a spekulativní fikce představuje příběh mušky světlušky. Vnímání světla, recepce pohybu a vztahů živočichů, kteří svými senzorickými schopnostmi stále patří k lidmi nedostatečně pochopeným bytostem, se stávají základem narativu, jenž zpochybňuje možnosti vědy a nabízí alternativní scénáře narušující lidskou racionalitu. Instalace komunikuje s objektem skulptury nadrozměrné hybridizované entity. Její tělesnost ve formě 3D tisku, vycházející z propojení botanické přirozenosti – konkrétně studie bobule břečťanu – a autorské ruční práce, otevírá dialog o autenticitě percepce, symbolice rezistence rostlinné bytosti i aspektech spolupráce artificiálních a organických struktur a těl.

Patrícia Chamrazová

Patrícia Chamrazová se věnuje současným otázkám ekologie, akcelerujícímu technologickému rozvoji a mezidruhovým formám vnímavosti, přičemž pracuje s digitálními médii. Je absolventkou oboru transmédií na University of Applied Arts ve Vídni a intermédií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde v současnosti pokračuje v doktorském studiu na katedře Digitálních umění. Ve své praxi využívá fluiditu uměleckých médií; její tvorba zahrnuje audiovizuální instalace s prvky XR, které často rozšiřuje o textové vyjádření a objektové prvky. Pohybuje se na pomezí abstraktního a organického, konceptuálního a intuitivního, mezi vědou a metafyzikou. Její přístup je charakteristický imerzivitou a jemnou digitální estetikou s cílem transformace ve fyzické i digitální sféře. Inspiraci čerpá z posthumanistické filozofie, mikrobiologie a studia nových technologií. Její díla byla součástí výstav jako například Sensing the In-Between (Šopa Gallery, Košice, SK, 2025), Leaving Traces (Vektor VR Section at Verzió Film festival, Budapešť, HU, 2025) či Resensing – Beyond Symbiosis (Vašulka Kitchen Brno, CZ, 2024) a další. Absolvovala rezidenční pobyty Foreign Objekt – Posthuman symposium (online, 2024), Kair rezidencia (Košice, SK, 2024) nebo Feral Artists in Residence at Schmiede (Hallein, AT, 2023).

Paula Malinowska

Paula Malinowska se věnuje digitálním médiím a fotografii. Je absolventkou katedry Intermédií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde v současnosti působí, a zároveň je doktorandkou na katedře Digitálních umění. Její umělecká praxe zahrnuje CGI audiovizuální díla, techniky 3D tisku i fotografií, které dále rozvíjí do multimediálních instalací. Ve svém výzkumu vychází ze studií v oblasti biologie, klimatologie a vývoje digitálních technologií, jež propojuje s prvky spekulativní fikce a fantastiky. Často se zaměřuje na životní cykly bytostí (organismů), které se stávají inspirací pro tvorbu příběhů překračujících hierarchizace stanovené lidskou společností a nabízející alternativní pohledy na možnosti empatických vztahů či komunikace. Její tvorba byla prezentována na výstavách, mezi nimi například More Than Human (Light Art Museum, Budapešť, HU, 2025), Sentience (Voloshyn Gallery, Miami, Florida, US, 2024) či Whoever settles in a perfect home will have to move (GLASSBOX, Paříž, FR, 2023) a další. Absolvovala rezidenční pobyty v MuseumsQuartier ve Vídni (2023), Residency Unlimited v New Yorku (2024) a v galerii Plato v Ostravě (2025).

Zlata Ziborova

Zlata Ziborova vychází z výzkumu látek a surovin organického původu, které se objevují v běžné každodenní praxi nebo jsou automaticky považovány za odpad. V roce 2024 absolvovala studium na AVU v ateliérech Nová média 2 a v současnosti působí v Praze. Ve svých intermediálních projektech často pracuje s tělesnými materiály, jako jsou ochlupení či krev, které dále transformuje a vytváří tak poetické reflexe vztahů mezi tělesností, intimitou a uměleckou produkcí. Pracuje s organickým odpadem a rozvíjí spolupráci s entitami, jako jsou bakterie, kvasinky a další organismy. Zajímá se o ekofeministickou teorii, mezidruhové vztahy a témata produkce a udržitelnosti. Od roku 2021 pracuje na projektu My Body Is a Factory, v jehož rámci usiluje o opětovné využívání a spoléhání se na produkci vlastního těla. Při práci s tělesnými látkami a více-než-lidským světem využívá média, jako jsou fotografie, video, participativní performance či objektová tvorba, přičemž akcentuje potřebu citlivosti vůči mezidruhovým společenstvím. Mezi její výstavní projekty patří například Feastopia (Industra Art Gallery, Brno, 2025), The Polymorphs Between Us (Světova 1, Praha, 2024) či Sféry Intimity (Pragovka Gallery, Praha, 2023). Absolvovala rezidence Fundacja Inicjatyw Kulturalnych Potok v Polsku (2025), Brno Artist in Residence při Domě umění města Brna (2025), Macro-biotopes v Bihaći v Bosně a Hercegovině (2024) a další.