CHEAP ART

14. 12. 2018 - 27. 1. 2019 (vernisáž: čtvrtek 13. prosince 2018 v 18 h)

Barbora Fastrová & Johana Pošová

kurátoři: Tereza Jindrová

grafika: Jaromír Skácel

Diskuse o nastávající environmentální krizi a s ní spojená témata udržitelného rozvoje, ochrany přírody a ekologie dnes pozvolna pronikají i do české kotliny. Ve společné tvorbě Barbory Fastrové a Johany Pošové je ovšem téma vztahu kultury a přírody, „přirozeného“ a „umělého“, rozvíjeno a zkoumáno dlouhodobě. Metodou i obsahem jejich výstavy Cheap Art pro Galerii AMU se tak stala recyklace. Umělkyně experimentují s tím, jak dalece ovlivní přípravu výstavy, její konečnou podobu i divácký zážitek z ní snaha o uvědomělý přístup – striktní využívání zbytkových či již použitých materiálů spolu s odmítnutím spotřeby elektrické energie.

Toto úsilí o snížení produkce a spotřeby (hmoty, energie) lze v základní rovině vnímat jako „cvičení“, v němž si samy umělkyně určují pravidla a hranice. Jde o široce srozumitelné gesto reagující na hyperkonzumní společnost, sféru umění nevyjímaje (přestože právě ta mechanismy spotřeby a plýtvání často pokrytecky zakrývá údajně kritickým diskurzem). Zároveň je však tento výstavní projekt bezprostřední zkušeností a ukázkou selhávání, napětí a nejednoznačnosti při určování hranic, pakliže bereme na zřetel ekologická hlediska, ale současně hodláme nadále umělecky tvořit a vystavovat. Smyslem výstavy tak není předvést dokonale ekologický výsledek, ale spíš v praxi demonstrovat nesnadnost a paradoxy, které z takto nastaveného způsobu práce vyplývají.

Jednou z nejtradičnějších a dodnes široce očekávaných (nebo dokonce vyžadovaných) hodnot v umění je krása. Ustanovit absolutní, všeobecný konsenzus v otázkách krásy sice není možné, můžeme ale najít předměty a motivy, které byly a jsou (často i v rámci velmi odlišných kultur) považovány za její nositele.

Díky tomu nás může její tvorba znovu upozornit na skutečnost, že pohled samotný se proměňuje a krásu lze spatřit i na dříve neočekávaných místech. „Krása je v očích toho, kdo se dívá.“

Co znamená umět se dívat na umění? Mimo jiné „chápat“, že co je reprezentováno na pozadí každé reprezentace, je umělcova individualita.

Autorky kromě společného přátelství spojuje snaha o netradiční způsob vyprávění. V neposlední řadě je také spojuje zájem o témata pojící se s ženským vnímáním světa, o interpretaci emocí či vizí.

Ve výsledku tak můžeme nahlédnout paradox a absurditu kategorizací toho, co je ženské a co mužské: je ženám vlastní pečlivá, rukodělná domácí práce, zatímco muži mohou otiskovat své rozbouřené tvůrčí vzepětí na barvami pokryté plátno; nebo je muž strážcem racionality a řádu a žena ztělesňuje intuici a bezprostřední pudovost?

### ovšem nejde bezvýhradně o racionální analýzu jednoho konkrétního fenoménu – zajímají jej širší struktury a procesy.

Vzniká tu živná půda pro prožívání sounáležitosti, zodpovědnosti, kontinuity.

Křehkost a intimita vystavených prací fungují ale jako sebevědomá strategie subverze, kterou bychom téměř mohli vnímat jako svého druhu parodii nebo karikaturu.

Připomínají nám tak křehkost hodnot, mocenských systémů, kultury, ale i našich vlastních životů.

Jako divák se od takového obrazu můžeme buď odvrátit se strachem, netrpělivostí nebo nezájmem, nebo ho zabydlet svým vlastním pohledem.

Možná jde o banální představy, jako jejich rubovou stranu ale můžeme vnímat určitý druh vytrácení představivosti v současném světě, respektive změnu poměru mezi (virtuální) představou a (reálnou) zkušeností.

### může být i podobenstvím o tom, jak technický obraz a virtuální realita pronikají do hmatatelného světa stále hlouběji a kvantitou impulzů i svou vzrůstající dokonalostí (ve smyslu mimésis) proměňují schopnost imaginace spíš v pokročilejší konzumaci.

Výstava ### si neklade za cíl formulovat jednoznačně kritické stanovisko nebo být v jakémkoli smyslu aktivistická.

### se chce vyhnout klišé spojeným s potřebou útočit nebo naopak obhajovat smysluplnost či užitečnost umění a umělců. Na pozadí, jeho různým uměleckým přístupům i různým diváckým reakcím otevřeného konceptu, je myšlenka, že v současné umělecké činnosti se ve skutečnosti názorně ukazuje arbitrárnost – tedy i nesmyslnost, „pouhá“ kontextuální, historická motivovanost – která však není nijak omezená na svět umění: je pociťovaná, avšak odlišně integrovaná, hodnocená a sublimovaná v „pracovní“ zkušenosti stále větší části moderní společnosti.

Kontemplace v galerijní bílé kostce nevytváří novou realitu, která by nebyla přítomná ve světě „tam venku“, ale tím, že neodbytně koncentruje pozornost k tomu nejbanálnějšímu faktu, generuje svým způsobem existenciální napětí. Záleží na detailu. Změna jedné části ovlivní celek.

Jednoduše řečeno jsme chtěli, aby i způsob instalace byl vyvážený a tedy esteticky uspokojivý; aby dával každému dílu dostatek prostoru a ono tak mohlo vyniknout.

Výsledný celek – výstava, ovšem nemá být „intermediálním slovníkem“, nýbrž organickým celkem.

Vyrovnat se přírodě nebo ji dokonce předčit je pro umělce iluzorní meta, „lov na bílou velrybu“, a toho jsou si obě autorky dobře vědomy.

Výstava ### vyvolá tentokrát protichůdné reakce na straně široké i odborné veřejnosti. Může produkovat trhliny mezi diváky, pokud jde o otázky vkusu, invence, vztahu k tradici, participaci či míru výmluvnosti a sdělnosti. Jsem ale každopádně přesvědčená, že potenciální diskuse vzešlé z těchto trhlin budou mít svůj smysl a hodnotu.

(autorská textová koláž: Tereza Jindrová)

poděkování: Jakub Hybler, Matěj Šenkyřík

partneři: Ministerstvo kultury ČR, Institut intermédií (IIM)